Jak znovu zaplnit české výčepy

Ve svém pohnutém životě jsem už zažil tolik neuvěřitelných zvratů a proměn, od nočního přepadení své někdejší socialistické vlasti spojeneckými armádami v srpnu 1968 až po zázračnou proměnu nejlepších synů dělnické třídy v bezohledné kapitalistické vykořisťovatele či náš slavný přestup z Varšavské smlouvy do NATO v devadesátých letech minulého století, že jsem si bláhově myslel, že mě už nic nemůže překvapit. Teď zjišťuji, jak velmi jsem se mýlil. Nikdy dřív by mě například nenapadlo, že se dočkám chvíle, kdy se v českých sdělovacích prostředcích bude pořádat nábor hostů do restaurací. A vidíte, je to tady. Naše kdysi tolik oblíbené pivnice, putyky a knajpy v poslední době často zejí prázdnotou a některé pro nedostatek zájmu dokonce nadobro stahují rolety. Hostinští si z toho zoufají, pivovarníci bijí na poplach a v novinách se začínají objevovat všelijaké nápady, jak vrátit lidi do hospod, aby zcela nezanikla odvěká česká tradice.

Přitom co se pamatuji, vždycky tomu bylo spíš naopak: mravokárcům šlo zpravidla hlavně o to, jak dostat národ ze šenků ven. Lidové osvěžovny od božího rána až do zavírací hodiny praskaly ve švech, že si pomalu nebylo kam sednout, pivo teklo proudem a rundy se točily o poznání rychleji než kola socialismu. Zakouřené nálevny bývaly Čechům, vyhlášeným pivařům, opravdovým domovem, kde zejména proletariát trávil skoro všechen čas. Od hospodských stolů se dělnická třída vzdalovala jen velmi zřídka a pouze v nejnezbytnějších případech, kdy bylo třeba se trochu vyspat, odevzdat manželkám zbytek výplaty a vyměnit si prádlo. Jinak bývali proletáři na svých oficiálních adresách málokdy k zastižení. Kdo chtěl na vlastní oči spatřit živého budovatele reálného socialismu, musel za ním do putyky. Co se to stalo, že Češi na své hospody náhle zanevřeli a zanedbávají je do té míry, že je nutno mediálně křísit jejich nejskvělejší národní zvyk?

Názory se různí. Všudypřítomní odborníci tvrdí, že za to může víc faktorů současně: stoupající ceny zlatavého moku, hospodářská krize, změna životního stylu někdejších štamgastů a v neposlední řadě i asociální chování moderních kapitalistů, kteří trvají na tom, že se pracující lid musí v pracovní době zabývat prací. S tím nelze než souhlasit, i když odborníci na některé příčiny zapomněli - třeba na zhoubný vliv mobilních telefonů, které nepřejícím manželkám pivařů umožňují nepřetržitou kontrolu, kde se právě jejich milující mužíček nachází. Nebo prudký nárůst automobilismu. Dnes se vozí do práce vlastním či firemním autem kdekdo, a to je pak těžké odskočit si cestou ze šichty »na jedno«, když nesmlouvavá dopravní policie dělá vědu z každičkého promile. Ani sílící tažení proti kuřákům nepřispívá k tomu, aby se oživila zašlá sláva zahulených výčepů. A sami hostinští? Hanba mluvit. Syrečky jsou jim moc sprosté, topinky moc laciné, horký párek není k mání buď vůbec, nebo se nedá jíst. A minutkovým karbanátkem á la Chateaubriand štamgasta nenadchneš.

Rozum pak zůstává stát nad tím, jak se k úpadku hospodské tradice staví výrobci piva jakožto naprosto klíčový prvek celého maléru. Místo aby se snažili vyhovět poptávce prostého lidu po laciné zrzavé břečce, na niž byl dlouhá léta zvyklý a jejíchž nějakých osm deset »kousků« mu již zaručovalo docela slušnou opičku za přijatelný peníz, dodávají do hospod všelijaké hříšně drahé speciály, které často stojí víc, než dřív stával rum. A jako by to nestačilo, przní klasické české pivo nevídanými příchutěmi, někdy dokonce - hrůzo hrůz - ovocnými, které snad mají přilákat do hospod kromě pivařů i jejich paničky, leč opak je skutečností. Ochmelkové i jejich krásnější polovičky se stahují do super- a hypermarketů, kde se zásobují levnými lahváči, jež pak doma jako tiší alkoholici konzumují v přísném soukromí, smutně vzpomínajíce u televize nebo videa na lepší časy. Prázdné výčepy a lokály, pivní limonády a kdysi hluční štamgasti v zajetí ženských sukní, to je, sečteno, hořký konec kolektivního pivního alkoholismu v Čechách.

A nedá se s tím dělat vůbec nic, vážení páni odborníci, ledaže bychom se ze svobodné vůle vrátili zpět do reálného socialismu, kdy státní špeluňky čile prosperovaly díky tehdejšímu pojetí práce, volného času, kultury, blahobytu a vůbec všeho. Že bychom se jednoho rána probudili do špinavého dne, v němž si sice nemůžeme moc vydělat, ale ani moc ztratit, kdy naší hlavní starostí bude jej co možná nejbezpečněji přežít, prošvindlovat, propředstírat, proflákat, u špatné zrzavé břečky a panáků prožvanit a dávat si při tom bacha, aby nás u toho žvanění nenačapala bdělá Veřejná bezpečnost, jak se v těch líbezných dobách říkávalo komunistické policii.

Stála by nám za to pověst nejzdatnějších pivařů na celé planetě? Já si myslím, že nikoliv. Ale ani lidé přesvědčení o opaku si ještě nemusejí zoufat. Kdo bedlivě sleduje dění na předvolební politické scéně, má důvod k naději, že báječný reálný socialismus je už zase na dohled.