Sdíleči, chrániči a ti druzí

Když mi nejstarší vnučka Barunka svěřila sladké tajemství, že ve škole dostali za úkol vypracovat domácí slohové cvičení na téma sdílení, nebylo z mé strany zapotřebí kdovíjak prudké inteligence, abych pochopil, kdo to literární dílko nakonec napíše. Už na základní škole si mě Barča vybrala za hlavního poradce přes češtinu, a museli byste tu treperendu osobně znát, abyste uznali, že jí nelze nic odepřít.

Ale jak na to? Tušil jsem, co asi by si paní učitelka chtěla v tom slohu přečíst: že schopnost sdílet s bližními jejich radosti i trápení je vlastnost veskrze pozitivní, že i o osobní majetek by se lidé měli umět podělit s potřebnějšími, nastane-li situace, která si to vyžaduje. Asi bych tam měl napsat, že sdílení úzce souvisí s křesťanskou láskou a solidaritou a že ti, kdož kromě na sebe dokážou myslet i na druhé, jsou dobře obrněni proti sobectví, chamtivosti a závisti, kteréžto neduhy jsou tak častými doprovodnými jevy nezřízeného konzumu.

Jenže sdílení má také své stinné stránky, jako ostatně všechno na světě, dokonce při něm může jít i o holý život. Tak třeba jeden můj bývalý kolega se málem dostal do kriminálu za to, že skoro přizabil svého nejlepšího kamaráda, když zjistil, že s ním několik měsíců sdílí jeho manželku. Tohle samozřejmě do Barunčina slohu napsat nemůžu, stejně jako si musím nechat pro sebe bezpočet dalších příkladů negativního sdílení. Jak tedy ten zatracený sloh pojmout, abych vyhověl očekávání paní učitelky a přitom tam napsal pravdu?

Jako vždy, když jsem v úzkých, obrátil jsem se o radu k literatuře. Na pomoc mi jako na zavolanou přispěchal magazín jedněch třeskutě seriózních novin, kde jsem se dozvěděl, že společnost MasterCard si nechala udělat průzkum, z nějž vyplynulo, že lidská společnost napříč národy a rasami se dělí na pět základních typů osobností, z nichž takzvaní sdíleči tvoří 21 procent. Kromě nich prý mezi námi žijí ještě komunikátoři, nákupčí, pasivní uživatelé internetu a aktivní chrániči. Sdíleči jsou v tomto dělení líčeni jako vysoce digitalizované a pokrokové bytosti, které rády riskují a nejlépe se cítí v on-line světě. Na internetu jsou více než desetkrát denně, organizují si přes něj svůj život a mají nutkavou potřebu dělit se s ostatními sdíleči o své zážitky. Vědí, co je cílený marketing, uvědomují si, jakou mají jejich osobní údaje cenu pro obchodníky, a vědí i to, že firmy takové informace na webu shromažďují, aby na ně mohly zacílit reklamu. Ale nevadí jim to, protože výměnou za svá osobní data očekávají rozmanité nabídky a slevy.

Je to tak správně? - ptám se sám sebe, když v této charakteristice sdílečů marně hledám prvky příkladné solidarity a nezištné šlechetnosti. Je bezbřehé sdílení opravdu tak žádoucí, jak si možná myslí Barunčina češtinářka? Vybavují se mi hojně medializované situace, kdy hlavně -náctiletí v dobré víře, že svět sestává ze samých andělů, na sebe a své nejbližší prozrazují úplně všechno, což je voda na mlýn všelijakých padouchů, pedofily počínaje a násilníky či bytovými zloději zdaleka nekonče. Když chroničtí sdíleči zjisti, co svojí otevřeností způsobili, bývá už zpravidla pozdě. Internet a zejména pak Facebook není zvědavá venkovská tetka mého dětství, která kdekoho zpovídala jen proto, aby potom měla o čem drbat. Otevřený elektronický velkoprostor přetéká mnohým nebezpečenstvím, třebaže tolika lidem skýtá pocit svobody a radosti a velké části z nich také svobodu a radost skutečně přináší.

Protipólem sdílečů jsou podle zmíněného průzkumu aktivní chrániči. Je jich prý kolem 17 procent a jde o lidi možná až přehnaně obezřetné, uzavřené a nedůvěřivé. Ti své osobní údaje chrání jako oko v hlavě, brání se jejich možnému zneužití, a pokud se vůbec odváží vystrčit nos na internet, činí tak zásadně anonymně a takřka výhradně za účelem výhodného nákupu. Sdílečům či komunikátorům mohou připadat (a také často připadají) jako podivínští morousové, kteří se dobrovolně připravují o radostné kolektivní křepčení. Je ale i dost těch, kteří je považují za lidi odpovědné a rozumné, kteří si uvědomují stoupající cenu soukromí v době, kdy bez dohledu všelijakých důmyslných špehovacích vynálezů už pomalu nelze udělat ani krok. Že by mezi aktivními chrániči převažovali sobci, lakomci a závistivci, žádný průzkum dosud neprokázal.

Je to nevděčný úkol, zastupovat Barunku v tak důležitém psaní. Kdybych aspoň věděl, je-li její učitelka češtiny sdíleč, chránič, nebo něco mezi tím. Pro milované dítě bych se třeba i trochu zapřel, jen abych vnučce pomohl k dobré známce a ona mě neměla za pitomce. Ale já jsem její češtinářku nikdy ani neviděl, natož abych uměl číst její myšlenky. Jediné, co o ní z doslechu vím, je, že je to rozumná, inteligentní a tolerantní dáma, která snese i jiný než vlastní názor. Napíšu tedy, že není sdílení jako sdílení, že to může být stejně dobře pozitivní přístup k okolí jako nerozum a nezodpovědný hazard. Jestli mě vzdělaná pedagožka nepochopí a Bára dostane pětku, odprosím ji a budu s ní sdílet její hoře.