Podzim - nenápadný přítel vědy

Kromě vinobraní a posvícenské husy neshledávám na podzimu nic přitažlivého. Právě naopak. Začátek tohoto nanicovatého ročního období mám odjakživa spojen se samými nepříjemnostmi, bez nichž bych se v mládí ochotně obešel: s obnovením protivné školní docházky po báječném prázdninovém lenošení, s nástupem na vojnu, jemuž se za mých časů uměli vyhnout jen mimořádně vynalézaví mladí mužové, s kvapem se krátícími dny, mlhami, dešti, vlezlým sychravem, plískanicemi a z těchto povětrnostních nadělení plynoucím nachlazením doprovázeným kašlem a rýmou. Rýma se pak, jak známo, neobejde bez kýchání, což je úkaz natolik pozoruhodný, že stál americkým vědcům za bližší zkoumání. Aby ne, když lidstvo kýchá, kdy se mu zachce, a nečeká s tím až do podzimu. Obzvlášť zkoumáníhodní jedinci - alergici například - se doslova prokýchají celým životem, a to i ve vzdálených tramtáriích, kde náš podzim snad ani neznají.

Ve Spojených státech tak před časem vznikla speciální kýchací studie, jejíž autoři tvrdí, že podle toho, jak člověk kýchá, lze určit typ jeho osobnosti. Hlučným, výbušným kýcháním se prý projevují osoby společenské a otevřené, které se nepřetvařují a neskrývají své emoce, kdežto tiché či plaché pčíknutí značí bytosti neupřímné, které se za své kýchnutí jakoby stydí a snaží se je všemožně zapřít nebo alespoň potlačit. Bývají to jedinci uzavření až skoro podezřelí, kteří před svým okolím i nejbližšími přáteli možná mají co tajit.

Tento poznatek mne velice zaujal, neboť potvrzuje i mé vlastní pozorování. Když například kýchne můj bratranec Prokop, muž nad jiné upřímný a přímočarý, vybíhají sousedé z bytů v obavě, že bouchnul Temelín, zatímco sotva slyšitelné pčíknutíčko jeho ženy Kláry budí podezření, že před námi něco skrývá - třeba krádež v obchodě nebo hrdelní zločin. A zhruba to odpovídá. Zatímco Prokop je bezprostřední chlapík a veselá kopa, co na srdci, to na jazyku, Klára má pověst pomlouvačné klepny s vážnou vadou charakteru, jíž by člověk nesvěřil ani pětikorunu, natož zbraň nebo státní tajemství.

Přesto má ta americká studie ještě hodně daleko k dokonalosti. Kýchání kupříkladu definuje jako »nedobrovolný jev, který působí jako obrana organismu v boji s nepříjemnými látkami v okolí«. S tím v žádném případě nelze souhlasit. Mohl bych posloužit dlouhou řadou přímých svědků, kteří by potvrdili, že kýchají kdykoliv a kdekoli, nezávisle na tom, jsou-li zrovna v cementárně, plicním sanatoriu nebo třeba v inkubátoru. Projevují se spontánně a zcela nečekaně a zřídkakdy si vystačí pouze s jedním osamělým kýchnutím. Taktéž je nesmyslné tvrzení, že kýchání je jev specificky lidský, podobně jako smích. Každý, kdo má doma nějakého zvířecího mazlíčka, ví, že němá tvář umí kýchat a smát se stejně jako člověk, jenom s tím rozdílem, že při tom nic nepředstírá.

To už bych spíš vědu obohatil o pečlivé zkoumání dalších mimovolných projevů osobnosti, například chrápání. Hlasitý spánek toho má s kýcháním společného možná víc, než jsme ochotni připustit (pokud si vůbec připustíme, že chrápeme). I tam platí, že nejhlučnější spáči jsou lidé bezelstní a přímočaří, zpravidla poctivci, kteří nemají žádný důvod své chrápání potlačovat. Vím dobře, o čem mluvím. Celá naše rodina je mimořádně bezelstná, upřímná a přímočará, takže v noci je u nás kravál jako na vojenských manévrech. Chvílemi to připomíná přebory v upřímnosti, což si už ověřil každý člen naší domácnosti, když se vracel domů mezi půlnocí a ránem. Kdyby nás tou dobou navštívili američtí akademici za účelem zkoumání souvislosti mezi hromovým chrápáním a osobnostní náturou, shromáždili by tolik vědeckých podkladů, že by mohli pomýšlet na Nobelovu cenu. Zvlášť kdyby se jim poštěstilo zastihnout některého spáče v okamžiku, kdy si při chrápání ještě navíc kýchne. Bezelstnější a upřímnější než naše rodina je u nás v domě už jen soused Pávek, který když nad ránem usne, vyklánějí se obyvatelé celého sídliště z oken, aby zjistili, jestli nás zase nepřijely zpacifikovat ruské tanky.

Lidé své ledví bezděčně odhalují bezpočtem dalších rozmanitých projevů, nejen kýcháním a chrápáním - třeba stiskem ruky. I tam ale nějaká příští studie jistě vysleduje určité souvislosti. Třeba že hluční spáči a explozivní kýchači vám při nonverbálním pozdravu drtí dlaň stiskem hodným hydraulického lisu, kdežto osoby plaché a charakterově ne zcela ukotvené vám jen ze společenské nezbytnosti nabídnou místo srdečného pozdravení chladnou »ploutev leklé ryby«.

To je ale teprve hudba budoucnosti. Prozatím si musíme vystačit s tím vědecky probádaným kýcháním, kterýžto jev můžeme dále zkoumat a přidávat k dosud zjištěným poznatkům další objevy, až své bližní budeme znát lépe než sami sebe. Podzim nám k tomu dává jedinečnou příležitost. Tak vidíte, jak se jeden může mýlit. Třeba je tohle protivné roční období přece jen k něčemu dobré.