Koho volit? Bezpartijní bordeláře

Můžete si o mně myslet, že jsem podivín, ale já jsem právě nadmíru spokojený člověk, jelikož je zase před volbami. Předvolební kampaně zbožňuji a jsem při nich na vrcholu blaha, protože nikdy jindy se netěším takovému zájmu elit a nedostává se mi od nich takové péče. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí vrchnostenská přezíravost a arogance a já si připadám jako ženich na námluvách, byv zahrnován ze všech stran těžko odolatelnými lákadly a sliby. Teď mi například mocní slibují, že mi zvýší důchod o celých 65 korun, což mě dojímá až k slzám. Dědci v naší hospodě to dobrodiní sice zlehčují řkouce, že prý kvůli dvěma pivům měsíčně nebudou pořádat děkovná procesí, mně se však takový přístup příčí. Vždyť kde najdu obnos, za nějž se prý budu moci válet celý den ve špitále a ještě mi bůra zbyde? Kačka ke kačce a za chvíli je z toho kapitál. Ročně to dělá skoro osm stovek, což už je velice slušný vklad do mariáše. Jak říkám, kdyby bylo po mém, zavedl bych volby každý rok.

Kromě slibů nevídaného blahobytu mě na předvolebních kampaních baví také ten cvrkot na politické scéně, zvlášť když volby přicházejí nečekaně jako letos a na kampaň je málo času. To se pak jeden nestačí divit, kolika partajním velikánům leží na srdci blaho všeho lidu. Někteří z nich v zápalu boje dočista zapomínají, za který spolek byli zvoleni minule, a mění stranické dresy jako propocená trička. Kolikrát je pro poddané problém uhlídat, za kterou partaj uchazeči o poslanecká křesla právě řeční, protože když ta původní zradila ideály nejčestnějších z nich, zakládají si strany vlastní, v nichž automaticky získávají předsednickou funkci. Funkcionářská vřava tím nabývá na zajímavosti a napínavosti, neb už nejde o volební souboj omletých politických postojů a idejí, nýbrž o soukromé řeže pestrobarevných kariéristů, kteří jsou tím, čím se právě cítí být. V tu chvíli ale končí veškerá legrace, protože hrozí, že bychom to v Česku mohli domydlit až k australským, americkým nebo německým koncům, kde už s tím cítěním mají starosti.

V těchto zemích se totiž ze zmatků kolem identity nadobro zbláznili. Začali si prý u protinožců, kde tamní soudy uznávají existenci třetího pohlaví, a to na popud jistého aktivisty, který prohlásil, že se cítí být ženou. Do té doby měli Australané v rozpoznávání mužů a žen jasno: stačilo jim stáhnout kaťata. Dnes už mají i v úředních dokladech místo dvou tři kolonky: muž, žena a »genderově neutrální« bytost. Není mi známo, jak pohlavně neutrální jedinci řeší případy, kdy musí použít veřejné záchodky nebo sprchy, natož abych aspoň tušil, jak se rozmnožují. Ale asi to nějak funguje, když se určování pohlaví podle toho, jak se kdo zrovna cítí, ujalo i v USA a ve Spolkové republice Německo. Jestli to přijde i k nám... Potěš pánbůh. Například já si někdy přečtu noviny a cítím se jako vůl. Jsem zvědav, zda bych kvůli tomu měl také nárok na vlastní kolonku v papírech.

Nerozpoznám-li hned barvu dresu českého politika nebo pohlaví Australana, Američana či Němce, nic tak hrozného se nestane. Horší je, když včas neodhadnu, co všechno se může skrývat za předvolebními sliby zdejších funkcionářů. Nejvíc mě děsí tlučhubové, kteří slibují, že ve všem udělají pořádek. Jsem totiž zastáncem poměrně značně rozšířeného názoru, že pořádek je pro blbce, kdežto inteligent zvládá zmatek. Nebo jinak: přiměřený binec klade jisté nároky na IQ osobnosti a je průvodním jevem svobodného rozhodování, zatímco ordnung jako řemen je spíš živná půda pro tuhé diktatury. Pořadový krok, vzorné zákryty, ústa na zámek, není-li příslušník pořádného kmene tázán. Takového pořádku jsem si užil dost na vojně a nemohu říct, že by se mi po něm v civilu stýskalo. Z pořádkumilovných vůdců mám dokonce trochu strach.

Ostatně zde v Praze si příkladný pořádek budeme moci podle tisku už brzy vyzkoušet, a sice na Střeleckém ostrově, kde se 26. září otevře vzorná oddechová zóna. Má to být veliká krása: psi pouze na vodítku, zákaz popíjení alkoholu, zákaz stanování, zákaz jízdy na kole, skateboardech nebo kolečkových bruslích... Možná by bylo snazší vyjmenovat, co v tom odpočinkovém ráji bude dovoleno. Tam já se svojí neposlušnou náturou určitě nepolezu, vždyť bych si tam kloudně neužil ani těch 65 korun, co mi mají přidat k důchodu.

Ke všemu se dovídám, že kromě Střeleckého ostrova se pořádkem nakazily i některé větší firmy, hlavně soukromé. Prý se tam důsledně kontroluje, zda se na pracovních stolech zaměstnanců nevyskytují hrnky od kávy, pozůstatky svačiny či rodinné fotografie, o ostatním běžném haraburdí nemluvě. Řekněte mi, jak v takovém odlidštěném prostředí může někdo pracovat, neřkuli něco užitečného vymyslet. Cožpak přísní manažeři nevědí, jak vypadaly pracovní stoly největších českých vynálezců, učenců a myslitelů? Zřejmě nevědí. Asi i proto u nás tak dlouho - volby nevolby - nevyrostl žádný věhlasný učenec, vynálezce ani myslitel. Také s tím bychom my, předčasní voliči, měli něco udělat.