Žádný strach z přiměřené ušmudlanosti

Právě probíhající letní rekreační sezonu si podle mého soudu užívají plnějšími doušky muži než hezčí polovina lidstva, protože my chlapi jsme prostě ušmudlanější. Co si budeme povídat, ve většině domácností se o čistotu během roku starají hlavně ženy, na jejichž bedrech především leží tíha starostí o vyprané a vyžehlené prádlo, čisté nádobí, bezvadně utřený prach a další zbytečnosti, zatímco pánové se věnují nanejvýš obsluze vysavače či jiných technických vynálezů, jež stačí udržovat v chodu mačkáním knoflíků. Někdy to naše manželky, maminky, babičky a tchyně s hygienou až přehánějí, což nás mužské upřímně rozčiluje, pročež si dáváme záležet, abychom v rodinném inkubátoru trávili co možná nejméně času. Až na malé výjimky totiž ctíme upravené lidové rčení, že čistota je půl zdraví, kdežto nečistota celé.

O prázdninách je všecko jinak. Letní volno zpravidla trávíme v jiném než sterilním domácím prostředí, v přívětivě ušmudlaném světě chat, chalup, kempů či přímořských letovisek, kde se dámy nekácejí hrůzou, leží-li na podlaze smítko nebo když u ohýnku baštíme opečeného buřta upatlanýma rukama. Na dovolené najednou nevadí, že za každým křovím není k mání kohoutek s tekoucí teplou vodou, automatická pračka či aspoň splachovací záchod, svět se nezboří, když se na chalupě čtyřicetkrát denně nepřezujeme nebo když se o své jídlo dělíme se zablešenými zvířecími mazlíčky. Letní život je k nám špindírům jaksi tolerantnější, jako býval kdysi na venkově k našim předkům, jejichž hygiena se omezovala na sobotní vydrhnutí podlahy a koupel jednou týdně v kádi nebo neckách. Aniž by to předkové věděli, drželi se rozumné zásady, že je jednodušší se s bakteriemi kamarádit než s nimi marně bojovat.

Já mám vzpomínky na dětství spojené s prázdninovými pobyty u příbuzných na venkově, jež jako by ode mne opsali autoři skvělé filmové komedie Na samotě u lesa. Moji vesničtí strýčkové a tetičky žili s mikroby a dalšími potvorami, před nimiž by se měšťáci nejraději ukryli do skafandru, v harmonické symbióze. Jako koupelna nám musela stačit stará rozvrzaná pumpa na dvorku, která občas vydala pár věder ledové vody, na velkou se chodilo na latrínu a na malou za barák. Na zahradě se červenaly třešně a rybíz, kteréžto ovoce jsme mlsali zásadně neomyté přímo ze stromů a keřů, a když jsme spolu se soustem chleba s máslem posvačili i mouchu, jichž bylo všude plno, tetička se tomu jen smála a říkala: »No bóže, děti, kdo ví, po čem ještě budete tlustý.« Tlustí jsme se z prázdnin opravdu vracívali, ale nemocní nikdy. Tenkrát jsme ještě netušili, že jsme na venkově podstoupili užitečnou kúru, jíž se odborně říká posílení imunitního systému.

Dnes se v tisku čas od času objevují úplné Jobovy zvěsti o přítomnosti všivých mikroorganismů na místech, kde bychom je nečekali, třeba v ledničce nebo v klávesnici počítače, a vede se kolem toho plno učených řečí. Hygienici bijí na poplach před neviditelnými zabijáky nevyslovitelných jmen, chemici se zase předhánějí ve vynalézání nových a ještě novějších dezinfekčních prostředků. A přece se čekárny imunologických ordinací plní v nebývalé míře novými pacienty. Nic nepomáhá, že maminky, babičky a tchyně pulírují domácí sanatoria stále dokonalejšími chemikáliemi a byly by ochotny nechat nás třeba i utratit, kdybychom se náhodou jednou nepřezuli. Marně nutíme děti mýt si ruce, kdykoliv se něčeho dotknou, marná je naše snaha porazit »zákeřného protivníka«, jímž není nic jiného než přirozená a odvěká součást přírody.

Nedávno konečně zazněl ve sdělovacích prostředcích hlas rozumu, když imunolog Jan Černý sterilním maniakům v novinách vysvětlil, jak to s těmi zatracenými bakteriemi vlastně je. Napsal, že jejich výskyt je skvělá zpráva, protože bez nich se člověk neobejde, a vyslovil podezření, že vymývání dětských mozků heslem Čistota půl zdraví zavání sponzoringem od chemiček vyrábějících mycí a dezinfekční prostředky.

»Naštěstí se ani každodenním odstraňováním všech tak důležitých ochranných vrstev na našich površích (kterému říkáme hygiena) nedaří zlikvidovat mikrobiální ekosystém tvořený více než 1 000 druhů bakterií a hub,« píše ten statečný muž. »Téměř polovina naší stolice jsou bakterie, které nám pomáhají trávit a dokonce pro nás vyrábějí vitaminy. Ústní dutina je potažena bakteriálním biofilmem, který nás chrání před vstupem patogenů.« Krátce řečeno, čím zběsileji válčíme s bakteriemi hysterickou snahou o sterilizaci svého okolí, tím víc škodíme sami sobě. Že má pan doktor Černý pravdu, můžeme si jednoduše ověřit v praxi: už jste někdy viděli na imunologii ušmudlané cikáně?

To je o dovolené skvělá informace, co říkáte, pánové? Až vás budou ženské i na chalupě nutit, abyste se denně drhli, šamponovali, dezinfikovali sprejovými smrady či jinak bojovali se svou ležérní zanedbaností, braňte svůj mikrobiální ekosystém a pošlete je... Třeba k imunologovi.