Štěstí – muška, která ani nemusí být zlatá

Možná se vám to už také někdy přihodilo. Ačkoliv vás nepostihla žádná pohroma ani malér a jsou vytvořeny všechny podmínky pro to, abyste se radovali ze života, náhle vás zničehonic, bez varování a bez příčiny, přepadne záchvat trudnomyslnosti. Všude vůkol klid a pohoda, počasí jako malované, otravní sousedé na dovolené, stav vody na českých tocích v normálu, ptactvo nebeské si vesele prozpěvuje, jenom vy máte pocit zmaru. Nic vás nebaví, nikdo vás nemá rád, nikdo vás nepotřebuje. Nemáte se nač těšit, připadáte si zbyteční jako hrb, unavení, vyhořelí, sami sobě protivní.

Na mě taková deprese dolehla uprostřed července. Ráno se probudím a nejraději bych si šel zase lehnout, protože neshledávám důvod, proč bych měl zůstat vzhůru. Přitom mi zdraví jakžtakž slouží, metabolismus funguje, krevní řečiště zurčí, i srdíčko si občas bouchne. Jenom duše mi ne a ne naskočit. Pustím si rádio a z přijímače se na mne vyvalí tsunami politické beznaděje. Zkusím televizi, ale tam buď běží zábava, která mi už dávno nepřipadá zábavná, nebo se na obrazovce v jednom kuse hádají kmotři, mafiáni a trapní straničtí funkcionáři. Noviny se už bojím otevřít, a když v sobě přece jen najdu odvahu, marně v nich hledám cokoliv, co by ve mně probudilo aspoň špetku optimismu. Dovídám se třeba, že zlé časy se už nevyhýbají ani někdejšímu německému kancléři Helmutu Schmidtovi, který si ve svých čtyřiadevadesáti letech musel nakoupit do zásoby dvě stě kartonů svých oblíbených mentolových cigaret, jelikož se bojí Bruselu, který je chce zakázat. Nebo čtu o obávaném bankovním lupiči, takřečeném Knírači, z něhož se po dopadení v Rakousku vyklubal bývalý český kriminalista. Hrůza. Místo o krásách a pozoruhodnostech líbezné jihočeské krajiny mě můj deník informuje o tom, že České Budějovice zachvátila epidemie rasismu. Hnus. Divte se pak starci, že ho to na světě přestává bavit, když jediné potěšení, jež mu sdělovací prostředky nabízejí, jsou bulvární extravagance a celkový úpadek bývalé zpěvačky Ivety Bartošové.

Kdoví, jak by to se mnou nakonec dopadlo, kdybych ve chvíli největšího zoufalství nenarazil na internetu na příběh tříletého Xandra, policejního německého ovčáka z Kladna. Tenhle zcela výjimečný pes si již na prahu dospělosti vydobyl titul chovného exempláře, aniž by cokoliv mimořádného vykonal. Stačila mu k tomu fyzická krása, inteligence, poslušnost a smysl pro odpovědnost při plnění náročných služebních úkolů. Čeká ho teď skvělá kariéra a také spousta radosti při obstarávání stejně kvalitního potomstva. Četl sem tu zprávu několikrát, protože jsem při tom cítil, jak mne opouštějí chmury a duše se mi začíná projasňovat novým zábleskem světla na konci tunelu.

Představte si, že by se mezi našimi mocnáři zčistajasna objevil nějaký Xandro. Chovný premiér. Krásná a ušlechtilá osobnost, která by kromě běžných státnických povinností měla na starosti i zásobování Strakovy akademie chovnými ministry se stejnou genetickou výbavou. To by byla paráda! Žádné války a intriky rozhněvaných aparátčíků, žádné plané žvanění v parlamentu, který by ostatně pozbyl smyslu. Komu by se některý z chovných ministrů nelíbil, toho by chovný premiér jednoduše zakousl, aby byl v zemi pořádek. Kdyby se některý pumprdent opovážil zpochybnit německé plemeno v české exekutivě, mazal by z chovu a šel by občůrávat rohy. Nad vším by bděl sám celým národem milovaný monarcha Xandro První, jemuž by odpadly starosti s vysvětlováním, proč pověřuje vládnutím osoby blízké, které nejsou ani ušlechtilé, ani krásné.

Můžete namítnout, že chovná vláda by byla řešení poněkud zdlouhavé. Jenom tři roky trvá, než se z klubíčka chlupů vypiplá bezchybný Xandro, další léta uplynou, než dozrají k použitelnosti jeho potomci. Pro ten případ nabídla provizorní řešení tisková agentura AFP. Upozornila na existenci slavné barmské věštkyně E. T., což není mimozemšťanka, nýbrž výjimečná osoba, která se živí tím, že předpovídá budoucnost zámožným mocnářům, počínaje domácími paranoidními generály a konče zahraničními politiky. Tato vědma je prý na roztrhání, ale já jsem si jist, že kdyby jí naši rovnější nabídli byť jen zlomek bohatství, jež jim vynesla politika, dala by si říct a ochotně by jim poradila, jak si počínat, než bude k dispozici chovná elita.

Některým poslancům možná radí už dnes, jenom to ještě nevíme. Třeba těm, jejichž zásluhou Česko postupně opouští některé zbytečné mezinárodní instituce, členství v nichž stojí daňové poplatníky hrůzu peněz. Tady například čtu, že už nebudeme členy Asociace generálních tajemníků parlamentů, Mezinárodního úřadu pro mořské dno nebo Mezinárodní unie pro vztahy Slunce - Země. To jsou ty první záblesky štěstí, jež mě ještě udržují při životě, třebaže všechno ostatní mi jde, jak se u nás doma hezky česky říká, posraným navrch. Básník Adolf Heyduk proslul památnou tezí, že štěstí je muška jenom zlatá. Já tvrdím, že štěstínosný hmyz nemusí být nutně ze zlata, hlavně že o sobě občas dá vědět.