Stejnokroje, to je moje aneb Pozdě splněný sen

Neříkal jsem to? Prázdniny sotva začaly - a už jsou pryč. A takhle to mám rok co rok: zatímco zima mi připadá k nepřečkání dlouhá, léto se kolem mne přežene jako splašená kobyla. Dokonce se mi zdá, že čím jsem starší, tím jsou léta kratší. Ještě včera jsem se radoval z prvních jarních kvítků a krátkých dívčích sukýnek, a pozítří abych už zase začal vyhlížet příští jaro. Ještě včera školní dítka kvapně balila kufry a rance na prázdninové cestování, a dnes už mají sbaleny brašny, batůžky, penály a cvičky na první zářijovou cestu do školy. A zrušit nebo alespoň odložit se to nedá.

Ale i návraty do školních lavic umějí být příjemné a vzrušující. Jednak se žactvo už velice těší na poprázdninová shledání s kamarády, s nimiž bude nutno podrobně probrat všechny neuvěřitelné letní zážitky, jednak děti hoří zvědavostí, co všechno si na ně přichystal nový školní rok. V tomto směru jsou nejnapjatější vyjukaní prvňáčkové, ale i starší děcka mohou zažít změny, které si nezadají s nejedním prázdninovým dobrodružstvím. Tak třeba jedna pražská základní škola své žáky navléká do slušivých uniforem - chlapecké stejnokroje jsou vyvedeny v námořnické modři, dívčí zase v barvě zralých malin. Rodiče tak mají po starostech, co dát dětem ve všední den na sebe, drobotina pak bude sama sobě i všem okolo připadat jako jedna velká rodina. To bude paráda, až budou školáci jeden od druhého téměř k nerozeznání, všichni buď zmenšení mořští vlci, nebo malinové panenky! Ve světě není školní uniforma žádné novum, ale tady u nás? Co bychom za ni před půlstoletím dali my, malí čeští otrhánci, kteří jsme do školy chodili třeba i v teplákách, zatímco například sovětští pionýři vypadali na obrázcích jako malí maršálové.

Jako kluk jsem měl pro stejnokroje velkou slabost, však jsem také vyrůstal v době, kdy uniformu nosil kdekdo: vojáci, esenbáci, pošťáci, lesníci, železničáři, tramvajáci, autobusáci, horníci, vězni, letci, milicionáři, hasiči a další fešáci. Dokonce i hlustvisihákové ve vrátnicích se pyšnili slušivým černým mundúrem s páskou Závodní stráž na rukávu, jenom já nic. Hlavně při všelijakých slavnostech jsem trpěl při pohledu na šťastlivce oděné do parádního rovnošatu, lhostejno jakého, jen když se mu blýskaly knoflíky. Nejvíc se mi líbil pan Toufar ze sousedního domu, hotelový vrátný, který jako by z oka vypadl Josefu Vinklářovi z televizního seriálu Byl jednou jeden dům. Nebo spíš pan Vinklář panu Toufarovi, protože seriál byl o hodně mladší než on. Moje touha po uniformě však zůstala nenaplněna a vydržela mi ... vlastně skoro až do vojny. Teprve tam jsem poznal, jak sladce chutná slovo civil, a na stejnokroje jsem jednou provždy zanevřel. Pravda, ne tak docela, ale tramvajácká uniforma, do níž jsem se navlékl krátce po vojně, byla jiná než ta zelená. Zaprvé jsem si ji vybral dobrovolně, zadruhé mi vynášela o dost víc než 75 korun žoldu měsíčně.

Stejnokroje mají své výhody i nevýhody. Hloupé je, že každý hned vidí, co jste zač, takže se uniformovaným padouchům hůř páchají všelijaká alotria. Na druhé straně platí, že uniforma krade tvář. Když se dejme tomu lupič převlékne za ajznboňáka nebo policistu, každý svědek vyšetřovateli řekne, že hledaný lotr je železničář nebo polda, ale žádný si nepovšimne jeho obličeje. Slouží-li stejnokroj k identifikaci příslušníka konkrétního školního ústavu, je téměř nemožné chodit místo vyučování do biografu, lézt po cizích stromech, vozit se po zadku na klouzačce nebo balit holky v denním baru. Obecně lze říci, že uniforma je výhodná pro zkušené zločince, kteří si koledují o dlouholetý kriminál, kdežto drobným chmatákům, rváčům a zejména sňatkovým podvodníkům je civil k nezaplacení.

Spořádaní civilisté si však příliš neváží své svobody chodit v tom, co se jim líbí nebo co je zrovna napadne. Mnozí po uniformách či aspoň uniformitě pošilhávají stejně jako já v dětství, když mi osud nedopřál radostný úděl sovětského pionýra. Podobně jako skoro všichni civilové šedesátých let minulého století nosili modré šusťáky, dnešní neuniformované obyvatelstvo dělá co může, aby si stejnokroj nějak vynahradilo. Politik na sebe nevezme nic jiného než smuteční oblek, světlou košili a kravatu nebo motýlka. Potkáte-li pána či dámu v černém, kteří vypadají, jako by se vraceli z funusu, můžete se vsadit, že jde o manažery vznešených velkofirem, kteří mají v popisu práce podobat se zaměstnancům pohřebního ústavu. Až spatříte postavu nacpanou do sportovní módy, z níž na dálku svítí loga drahých značek, bude to nejspíš štamgast asijských tržišť. A tak snad jen důchodci nebo celebrity, jež bulvár vláči bahnem za to, že se neumějí oblékat, jsou skutečně svobodní lidé.

Školní uniformy jsou prý u nás zaváděny mimo jiné proto, aby se mezi žáky setřely sociální rozdíly, aby si nezáviděli bohatší rodiče. Neřekl bych, že je to moudré opatření. Říká se sice, že šaty dělají člověka, důležitější jsou však jiné hodnoty, které si hlupák nemůže koupit, ať je v uniformě nebo v civilu. Bývalí sovětští pionýři by mohli vyprávět.