Za šťastnou chudobu příštích generací

Dnešní chudina to vůbec nemá lehké. Nouze už totiž není to, co bývala, hlavně proto, že v prostředí přesyceném tolika všelijakými zbytečnostmi se hůř snáší než dřív. Naši předkové byli chuďasové skromní, leč důstojní, nefňukali tolik jako dneska, dokonce se zdálo, že jsou se svým údělem spokojeni. Vím to podle svého dědy, k němuž jsem jako kluk jezdíval na prázdniny a jehož bída v sobě měla z mého dětského pohledu i kus romantiky. Ten vlídný starý pán, kterému dělnická třída po svém slavném únorovém vítězství přiznala almužnu 300 korun měsíčně, si na chudobu nikdy nestěžoval, třebaže neměl ani úspory (ty mu znárodnila měnová reforma), ani potomky, kteří by mu přispívali na živobytí (bída se u nás dědila z generace na generaci). Vstával za rozbřesku a chodil spát se slepicemi, aby nemusel svítit, topil dřívím, kterého leželo ladem všude plno, a z potravin kupoval jen to, co mu nerostlo na zahrádce a neběhalo po dvorku: sůl, meltu, cukr, čaj, chleba, mouku a omastek. Víc toho k životu nepotřeboval, leda snad ještě laciný tabák do fajfky, jímž bylo provoněno celé jeho skromné stavení s jedinou elektrickou zásuvkou.

Býval jsem s ním rád, protože mi jeho chudoba připadala docela dobrodružná. Ráno jsme spolu snídali meltu s kozím mlékem, která se servírovala v půllitrovém kafáči a do níž jsme si lámali venkovský chléb, k večeři často bývaly brambory na loupačku, jež jsme dochucovali jen špetkou soli a obřadně zapíjeli - jak jinak - opět neodstředěným mlékem od Lízinky. Také houby byly oblíbenou součástí mého prázdninového jídelníčku. Za barákem jich byl plný les a v kurníku se vždycky našlo pár čerstvých vajíček, jejichž prodejem si děda k almužně trochu přivydělával. Vlastně ani nebylo za co utrácet. Všudevlezlá pitomá reklama tenkrát ještě neexistovala (ostatně nuzný předek nevlastnil ani televizor), cestovat nebylo kam ani čím a nakonec ani proč, když v Železných horách bylo tak krásně.

Dneska? I kdybych chtěl žít jako důstojný kmet kdysi, nemám šanci. Třeba takové brambory na loupačku, na nichž jsem si pochutnával u dědy, už neuvaříte, protože zcestovalé hlízy ze supermarketu jsou buď nechutné, nebo se vám v ústech promění v mouku. V chlebu a pečivu zase, kde je kvalitní mouka nenahraditelná, najdete všechno možné, jen ne to, co tam správně patří. Jak má v rozvinutém kapitalismu třít chuďas bídu s nouzí, když k tomu nejsou vytvořeny ani základní podmínky? Kam oko zákazníka v obchodě pohlédne, všude samý švindl a náhražka, kdepak poctivý chléb a neředěné čerstvé mléko. To pak není divu, že moderní chudina v jednom kuse nadává a v přestávkách mezi nadáváním se cpe všelijakým svinstvem, které jí vnucuje převážně chemický průmysl.

Obzvlášť my starci modernizaci bídy těžce neseme, když zavzpomínáme, jak pěkně se živořilo za starých časů, a vítáme každou snahu o změnu. Letošní srpen pro nás začal docela slibně. Vrchnost rozhodla, že takhle už to dál nejde a že i podfuk má své hranice. Od prvního musejí obchodníci jasně říct, které pekařské výrobky jsou opravdu čerstvé a které se tak jenom tváří, jsouce zhotoveny ze zmrzlého polotovaru pro pamětníky. Vesměs sice stojí všechny za bačkoru, ale aspoň se chuďas dozví, jestli si kupuje bačkoru nanejvýš včerejší, nebo třeba i několik týdnů starou. Na větší pokrok super- a hypermarkety zatím nemají, protože automatizované velkopekárny nikdy nebudou chrlit nic lepšího než všelijak splácanou nedopečenou hmotu, v lepším případě bez chuti a zápachu.

Ale aspoň se rozhořela užitečná debata na téma, jak by měl dobrý rohlík nebo krajíc chleba správně chutnat, z čeho by měl být vyroben a jak to ti staří pekaři asi dělali, že dokázali chudý i majetnější lid zásobovat takovou dobrotou. Snad všechen periodický tisk rázem zaplavily vzpomínky na zašlou pekařskou slávu a také rozmanité nápady a návody, jak ji zpětně alespoň napodobit. Bohužel nechyběly ani recepty, jak prodloužit životnost blafů, které nejsou k jídlu ani v čerstvém stavu. Jeden takový radil, že okoralý »chléb« bude jako čerstvý, když ho zabalíte do mokrého hadru nebo napaříte v hrnci nad vodou jako knedlík. Bože můj! Ještě že se toho děda nedožil. Byl to sice dobrák od kosti, ale také uměl velmi dobře zacházet s holí. Kdyby se mu dostala do ruky taková volovina, byl by schopen jejího původce umlátit. Plést si boží dar s knedlíkem, to by na bohabojného křesťana už bylo moc.

Stará dobrá nouze, jakžtakž snesitelná při pokoře a skromnosti našich předků, se už jistojistě nevrátí. Ale poživatelný chleba a brambory, kteréžto základní potraviny ji odjakživa věrně provázely, by se snad ještě vrátit mohly, alespoň někde. Dosud zcela nevymřeli poctiví sedláci a pekaři, kteří si zakládají na tradici a řemeslném fortelu. Jejich obliba u veřejnosti stoupá, lidé už nejsou líní je vyhledávat a kupovat, třeba i dráž, jejich zboží. Čím víc jich bude, tím dřív se budou muset velkovýrobci sajrajtu zamyslet nad svojí perspektivou. Možná už naše děti vyrůstají do šťastné chudoby.