Za dobrým špekáčkem šel bych světa kraj...
Ano, ovšem, nepochybně a zajisté: obecně vzato jsou uzeniny potravina nezdravá až ohavná, plná soli, tuku, všelijakých dochucovadel, barviv a dalších sajrajtů, kterou je o strach vzít do úst. Lékaři a ostatní bojovníci za zdravou výživu před nadměrnou konzumací uzenin správně varují, poukazujíce na to, že svatá trpělivost lidského organismu s chutěmi neukázněných párko- a buřtožroutů není nekonečná. Leč přes to všechno: umíte si představit léto a prázdniny bez voňavých, na ohni dokřupava opečených špekáčků?
Špekáček není uzenina jen tak ledajaká. O žádnou jinou uzenku se mezi uzenáři ani jedlíky nevedly a nevedou tak vášnivé spory jako právě o špekáčky. Obzvlášť poté, co je někteří šizuňkové začali šidit sójovými náhražkami, drůbežím separátem a dalším svinstvem, které z oblíbené lidové pochoutky činí nepoživatelný fujtajbl. Nikdy nezapomenu, jak mi před pár lety u táboráku z čerstvě opečeného »špekáčku« vytekla do pusy odporná, těžko definovatelná lepkavá hmota a v ruce zůstalo cosi jako prezervativ. Od té doby se prý situace již trochu zlepšila, alespoň podle spotřebitelských testů, jejichž výsledky se občas objevují na internetu a v novinách. I tak si ale musí zákazník pořád dávat pozor, co v obchodě kupuje, zvlášť když se jako špekáčky tváří i některé pěkně nasvícené válečky z kdovíčeho za cenu ještě nižší než lidovou.
Poctivý, správně okořeněný a vyuzený špekáček z opravdického masa a špeku je pochoutka natolik náramná, že i někteří diabetologové opatrně připouštějí, že po ní člověk nemusí hned umřít, pokud se jí neláduje od rána do večera. Já jsem se do špekáčků zamiloval už v útlém dětství a nevýslovně jsem trpěl, když mi je rodiče nedopřávali v množství, jež jsem považoval za přiměřené, tedy denně. Jednak jsme doma museli šetřit, jednak jsem byl pěkně zakulacený cvalík i bez špekáčků, takže mě maminka krmila spíš domácí stravou sestávající z přemíry zeleniny, rýže, luštěnin a dalších zbytečností. Když se večer výjimečně objevila na talíři ohřátá šťavnatá uzenka, byl to pro mě hotový svátek, na nějž jsem pak vděčně vzpomínal několik neklidných nocí.
Přesto jsem jako kluk jednou zažil učiněné špekáčkové hody. Před nějakými 55 lety táta cosi montoval v jednom známém pražském masokombinátě, kde podle všeho měli tolik ladem ležících špekáčků, že neodolal, a ač to byl jinak příkladně poctivý muž, dovolil příležitosti, aby z něho udělala zloděje. Když mu dobrácké otcovské srdce připomnělo, jak by asi Petřík zářil, kdyby tu nádheru směl aspoň ochutnat, poprvé a naposledy spáchal trestný čin privatizace socialistického majetku. Přitáhl domů obrovský špekáčkový věnec, který mohl mít podle mého dětského odhadu dobře metrák. A aby měl proč mě takhle královsky obdarovat, dal mi to překvapení k Mezinárodnímu dni dětí, třebaže jsme doma žádné mezinárodní dny nikdy neslavili. Tak pokrokoví moji rodiče nebyli.
To ovšem byla potíž. Mezinárodní den dětí připadá na prvního června, venku bylo horko jak v peci a my jsme tenkrát ještě neměli ledničku. Špekáčky tudíž bylo nutno rychle zpracovat, aby se nezkazily, jelikož vyhazovat jakékoli jídlo u nás prostě nepřicházelo v úvahu. Nikdy předtím ani potom jsem už takové špekáčkové orgie neabsolvoval. Na jídelníčku se střídal buřtguláš se zapečenými špekáčkofleky, špekáčky s čočkou, s bramborovou kaší, s hrachovým pyré, s hořčicí a křenem, špekáčky s octem a cibulí, špekáčkové rizoto, špekáčková cmunda... Snad jenom špekáčky s cukrem a tvarohem nebo mákem ještě chyběly. Jak jistě tušíte, několik měsíců jsem pak špekáčky nemohl ani vidět. Ale než se rok s rokem sešel, už jsem u řezníka zase pokukoval po té divotvorné uzenině, bez níž se neobejde žádné opravdové potěšení.
V poslední dekádě minulého století se už zdálo, že špekáčkům zvoní hrana. Zaprvé je všelijací podnikavci z uzenářské branže začali trestuhodně brát na hůl, zadruhé náš mladokapitalistický trh zahltila nabídka rozmanitých opékacích masíček, nakládacích směsí a grilovacího náčiní, což hrozilo vytlačením špekáčků na okraj spotřebitelského zájmu. Maličký špekáček se ale nedal, dokonce zpanštěl, takže se mu prý už nemá říkat buřt, aby se neurazil. Dál ale dělá radost dospělým i dětem u ohníčků, dál udivuje pestrostí použití, dál úspěšně dráždí obezitology, dietáře, vegetariány a další podivíny. Nemá zapotřebí žárlit na grilované steaky, kuřátka či selátka, kterážto konkurence se stala hlavní atrakcí na zahradních party i vznešených rautech, protože jeho místo je a bohdá zůstane na prutu ve volné přírodě, na výletech a při neformálních setkáních přátel jako sice skromné, ale vždycky vítané pochutnání.
Že se v době módního zběsilého tažení proti živočišným »jedům« nehodí oslavovat právě špekáčky? Ale hodí, obzvlášť v létě se to hodí. Kdo už někdy povečeřel pod širým nebem dokřupava opečený špekáček přímo z klacku, nebude mi snad tvrdit, že bych měl opěvovat jogurt.
Nejnovější články
- Sdíleči, chrániči a ti druzí
- Nákupy jako trenažér bdělosti a ostražitosti
- Budiž světlo, řekl Bůh a dal lidem knížky
- Jak znovu zaplnit české výčepy
- Podzim - nenápadný přítel vědy
- Po přízni řízni aneb Balada inspekční
- Poznáte je podle vousů jejich?
- Koho volit? Bezpartijní bordeláře
- Lesk a bída vzdělanosti
- Projekt ASTEROID: Není senior jako senior