Předposlední slovo před českým zánikem

Staneme se cizinci ve vlastní zemi? Tahle obava trápí spoustu Čechů už dlouho a ve sdělovacích prostředcích vybublává na povrch v závislosti na stavu zásob ostatních katastrof. Kdykoliv hrozí nebezpečí, že by lidé mohli nabýt dojmu, že se nic hrozného neděje a život jde tak, jak by správně měl jít, vytáhne se ze strašidelného pytle bubák cizáctví a hned je od Šumavy až po Starý Hrozenkov o zábavu postaráno.

Strašidlo zardoušení domorodého obyvatelstva invazí zahraničních přivandrovalců, kteří se pod Řípem zabydlují jako blechy ve veverčím kožíšku, spolehlivě platí obzvlášť na starší občany přivyklé půlstoletému živoření za ostnatým drátem, kde byl sice smrádek, ale teploučko. Zejména tito lidé dosti nelibě nesou vietnamskou, ruskou, ukrajinskou a další cizí usazeninu, která se u nás podle jejich mínění příliš rozlézá a ohrožuje český živel v samé jeho podstatě. Není se příliš čemu divit. Česko je maličké jako hrášek, a když člověk pozoruje, kolika čiperným imigrantům se v něm už zalíbilo, může se mu ten hrášek jevit jako snadné sousto ke spolknutí. Proti této obavě však stojí poměrně silný argument, že se tak děje všude ve svobodném světě. Státní hranice postupně ztrácejí na významu a každý může žít, kde se mu zachce, kde se mu líbí, kde mu to vyhovuje. Má to jen jednu důležitou podmínku: lidé, jimž se víc líbí v cizině než doma, jsou povinni respektovat zákony, zvyklosti a mravy hostitelské země, což se ne vždy daří dodržet.

Xenofobie ale u českých domorodců může propuknout, i když jsou přistěhovalci hodní jako beránci. Dochází k tomu tehdy, když už se rodilý Čech ve svém městě pomalu ani česky nedomluví, když si sám začne doma připadat jako nezvaný host. Stává se to poměrně často a lze předvídat, že jiné to hned tak nebude. Jdete si koupit rohlík, ale jestliže neznáte azbuku, nenajdete pekařství. Potřebujete nové fusekle, avšak na vývěsním štítě obchodu, kde je taková věc k mání, je místo srozumitelného nápisu rozsypaný čaj. Dostanete chuť na něco dobrého, leč v bistru na vás obsluhující personál divně mňouká a nerozumí vaší objednávce. (Při placení rozumí vždycky.) To jednoho dokáže naštvat a těžko se pak argumentuje tím, že takhle to chodí i jinde, kde prolínání ras a národností způsobuje ne každému příjemný babylonský chaos.

Osobně nemám nic ani proti vietnamským trhovcům, ani mi nevadí ukrajinští zedníci či američtí či jiní západní byznysmeni. Čert mě ale může vzít, když vidím azbuku jako jediný nápis nad zlatnictvím, hospodou nebo třeba nevěstincem. Zlobí mě poruštěné Karlovy Vary, pokouší se o mne mrtvice, když si ruští lázeňští hosté pletou sochu Masaryka s Leninem. Stokrát mě můžete přesvědčovat, že ruština je jazyk jako každý jiný, že jinde než v Česku nikoho nepobuřuje, že i Rusové jsou, jakáž pomoc, součástí globalizovaného světa. Nic naplat. Slyším v Praze muvit rusky, sleduji králičí tempo, jímž se množí azbucké nápisy, a otvírá se mi pomyslná kudla v kapse.

Jestli to nebude tím nastávajícím jarem. Před 45 lety bylo pražské jaro obzvlášť voňavé, protože kromě prvních květů vonělo i příslibem svobodnější budoucnosti. Bylo mi tenkrát rovných dvacet a tou nadějí jsem se přímo rozplýval. Vydrželo mi to jen pár měsíců a bylo po všem. Moskevská zrada, Jan Palach, dvacet let husákovské normalizace. A ruština jako jazyk nepřítele, který utopil v krvi moji naději. Azbuka jako nenáviděný symbol okupace, Rusové jako nenávidění okupanti. Vím, že dnešní Rusové jsou (možná) jiní, však sem také nepřijíždějí na tancích, nýbrž na matrjoškách a sovětských beranicích a brigadýrkách. Ale na každém kroku cítím, že ta rozpínavost v nich zůstala. Už proto snáším rozsypaný čaj lépe než azbuku. Tomu by třeba Američan nerozuměl. Řekl by: U nás máme celou čínskou čtvrť a bezpočet dalších cizích komunit a nezblázníme se z toho. Ano. Jenže Amerika není hrášek a Číňané ani nikdo jiný ji nikdy nezotročil.

Ale co teď s tím? Moderní světoobčan se ve mně pere se zapšklým pamětníkem, který nemůže zapomenout a odpustit staré křivdy. Na jedné straně se mi z duše protiví xenofobie a fangličkářské národovectví, jímž tak rádi šermují někteří naši politici, když se jim zrovna hodí do krámu, na straně druhé nemohu strávit pocit, že si nás Rusáci jednoduše kupují, když před čtvrt stoletím neuspěli s tanky a obrněnými transportéry. Tento pocit ve mně sílí s každým dalším ruským nápisem. Nestane se nakonec ruština naším úředním jazykem?

Napadá mě jediný způsob obrany, osvědčený už v době národního obrození: semkněme se kolem své mateřštiny, vlastencové čeští! Mluvme a pišme jako Češi a ne jako prasata. Když už jsou čím dál línější spermie českých mužů, využijme k zachování rodu všech darů češtiny, jíž hned tak někdo dobře vládnout neumí, protože je to řeč příliš líbezná a barvitá, než aby si ji osvojil kdejaký okupant. V konkurenci s ní žádný cizí jazyk nemůže obstát, i kdyby jím hovořily tisíckrát větší národy, než jsou obyvatelé mrňavého českého hrášku.