Slovo do pranice: Když karty, tak mariášky

Měsíc před Vánoci nemůže škodit, když si popovídáme o placení, jelikož se jedná o činnost, jíž se budeme v příštích čtyřech pěti týdnech zabývat zdaleka nejčastěji. Lidé sahají do peněženek stejně často jako neradi, přesto však vynakládají zcela mimořádné úsilí na to, jak proces přicházení o peníze zdokonalit. Hitem dneška jsou elektronické platební karty neboli kreditky, snad aby plátce neviděl, jak mu hotovost mizí před očima. Je to možná vynález docela užitečný, bohužel však spojený s nemalými riziky, protože stejně mazaní jako experti na bezhotovostní platební styk jsou i všelijací prevíti, kteří dosáhli značné dokonalosti v umění odklánět pracně nabyté peníze poctivců do vlastních bezedných kapes. Na to už doplatila řada důvěřivců zvyklých čerpat hotovost z kouzelných bedýnek, pročež my dědci těmhle novotám moc nevěříme. Jsme přesvědčeni, že jediné místo, kde jsou naše úspory v bezpečí, je bytelný bankovní trezor, do nějž má střádal přístup výhradně přes občanský průkaz a přísného úředníka za přepážkou, jak tomu bývalo odjakživa.

Já osobně jsem platební kartu nikdy nevlastnil, třebaže už byl podniknut bezpočet pokusů mi tu podezřelou věc vnutit. Přiznávám, že se svým zpátečnictvím mívám někdy potíže: moderní současníci si na mne prstem ukazují jako na muzejní exponát, který snad ani neví, že se do samoobsluhy už nemusí nosit portmonka, má-li zákazník neviditelné peníze schované v čarovné kreditní kartičce. Občas mi připadá, že jim i trochu smrdím zatuchlinou, když u pokladny vytahuji platnou státní měnu a čekám na drobné nazpět, ale mně je to fuk. Vím své, někdy dokonce prožívám slastný pocit vítězství. To když kreditní karbaníci začnou u kasy zmatkovat, nemohouce si za boha vzpomenout na svůj identifikační kód, bez nějž jim, jak víme, nikdo neprodá ani rohlík, nebo když horečně hledají po kapsách papírek, na nějž si ten všemocný PIN napsali. V tu chvíli je jejich pýcha v háji, zvlášť když je nervózní fronta hlasitě vyzývá, aby si tu svoji vymoženost strčili někam.

Kartičkový člověk ale na svůj smysl pro pokrok doplácí i jinak. Dojdou-li mu hotové peníze, bez nichž se ani v elektronickém věku neobejde, plíží se k bankomatu skoro jako zločinec: v očích děs, ve tváři tik, nervy nadranc. Nesleduje ho nějaký lotr, který z něho chce učinit žebráka? Nekouká mu přes rameno někdo, kdo si usmyslel vyluxovat mu účet? A co ta bedna? Je v pořádku? Nenastražili do ní lupiči nějakou zvědavou štěnici, která umí slupnout kreditku jako malinu? Z výběru hotovosti se stává nervák, jejž jsme my, staromódní dědci, ušetřeni. Oč příjemnější je zajít čas od času do peněžního ústavu, prohodit pár slov s vesměs již vlídným přepážkovým personálem, v klidu a bezpečí vyinkasovat požadovaný obnos a mít pak třeba měsíc od financí svatý pokoj! A to ještě zdaleka nejsou všechny výhody, jež nám ustrnutí ve vývoji skýtá.

Banky moc dobře vědí, proč propagují kartičkovou módu. Kdo nemá penízky pěkně pod dozorem, většinou ztrácí přehled o tom, kolik už ze svého pravidelného »přídělu« utratil a kolik mu do příštího braní k utracení ještě zbývá. Možnost kdykoliv si vybrat tolik peněz, kolik jich člověk zrovna potřebuje, je past na rozhazovačnější povahy. Vybíráte, vybíráte, a najednou, zpravidla v nejméně vhodné chvíli, zjistíte, že už jste zralí na nějakého lichvářského všespasitele. A to nemluvím o šílencích, kteří dopustili, aby z jedné kreditky čerpala třeba celá rodina. To pak aby si živitel zoufal nebo rovnou skočil pod vlak, protože se až na nepatrné výjimky ještě nenarodil pracant, který vydělá takový balík, jaký běžně spotřebuje průměrně náročná manželka, případně její všeho chtiví rozmazlenci.

Nedosti na tom. Jako by neměl být elektronickému neštěstí nikdy konec, přerostl do obludných rozměrů i bezhotovostní platební styk na internetu. Co ještě nedokážou bankomatoví loupežníci, to hravě zvládají internetoví piráti. Jediné neopatrné kliknutí myší stačí k tomu, aby se vaše celoživotní úspory rozběhly z Čech až na konec světa, aniž by trefily zpět na vaše konto. A jako by ani to nestačilo, může příliš důvěřivý prosťáček přijít na síti nejen na buben, ale dokonce i o kompletní identitu, jelikož sprostota a vynalézavost počítačových banditů nezná mezí. Ještě se divíte vypelichanému starci, že před dobrodružstvími tohoto druhu dává přednost přepážkovému bankovnictví a veškerým platbám pěkně na dřevo?

Ano, souhlasím, že v mém zpátečnictví hraje roli i okolnost, že v elektronickém kouzelnictví nejsem dostatečně vzdělán. Když ale v novinách čtu, co všechno bych měl udělat, než si vyberu svých pár tisícovek nebo než zaplatím nějakou maličkost, rád se potěšení z takové vzdělanosti vzdám. Nosit pořád v hlavě divné shluky číslic, kádrovat lakomé zásobníky peněz, než do nich (možná navždy) vsunu nevypočitatelnou kreditku, třást se strachy, že kvůli bezelstnosti na internetu třeba přestanu existovat, to už vážně není nic pro mne. A když mě má někdo okrást, ať je to ministerstvo financí.