Skvělá šance nezaspat dobu

Už zase začínají letní prázdniny, třebaže z pohledu nás dědků ty loňské skončily teprve nedávno. Když to půjde takhle dál, skoro ani nestojí za to zahajovat v září nový školní rok. Červenec a srpen mám z celého kalendářního roku nejraději, protože zpravidla nemrzne a nesněží, podstatnou část prázdnin bývá svatý pokoj od politiků a i rozjívenou školní mládež či otravné důchodce střídají v městských ulicích davy zvědavých zahraničních turistů. Ti sice také umějí jít na nervy, ale aspoň jim není rozumět. Letos se navíc počítá s tím, že konečně vezme zasvé vleklá hospodářská krize, jelikož čilý cizinecký ruch bude v Praze a přilehlých lokalitách obohacen o mračna Číňanů. Čína, jak je všeobecně známo, je velmoc tuze zámožná, a aby nebyla, když je dnes největším věřitelem po krk zadlužené bohaté Ameriky. Ke všemu má tolik obyvatel, že i kdyby k nám přijel utrácet jen každý miliontý Číňan, byli bychom prý z finančních potíží venku. Nejspíš proto se už v polovině května objevila v novinách naléhavá výzva: Hoteliéři, učte se čínsky, počet turistů rychle roste.

Jenže to se snadno napíše, ale hůř provádí. Znám sice několik polyglotů, jimž nečiní potíž osvojit si základy cizího jazyka během pár týdnů, aby pak mohli o dovolené ve vzdáleném zahraničí machrovat před domorodým obyvatelstvem, ale jenom jeden jakž takž mňouká čínsky a žádný z nich není hoteliér. Číňané si dávají záležet, aby před ostatními národy utajili, o čem si zrovna štěbetají, a kromě záhadné mluvy, v níž i odlišný tón téhož mňouknutí má svůj specifický význam, si v průběhu tisíciletí vybrali i stejně složité písmo, které laikovi připomíná rozsypaný čaj. Porozumět obojímu připadá Evropanům takřka nemožné, dokonce i maďarština vyhlíží vedle čínštiny skoro roztomile. Dodatečně tudíž vřele děkuji Prozřetelnosti, že nejsem hoteliér, protože až čínští boháči, z nichž většina neumí mluvit jinak než po svém, obsadí zdejší ubytovací a stravovací kapacity, u mne by si neobjednali ani opečeného buřta, takže bych nejspíš přišel na buben.

Nemohu za to, že jsem takové tele, co se osvojování si cizích jazyků týče. Asi to máme v rodině, protože ani moji rodiče nebyli schopni plynně komunikovat německy nebo rusky, podle toho, kteří okupanti v tehdejším Československu právě drželi otěže moci. Já jsem se z jejich neradostného údělu poctivě snažil poučit, leč s výsledkem dosti truchlivým. Německy jsem se učil dlouhou řadu let, ale když dnes svobodně vycestuji »za kopečky«, s bídou mi to stačí k tomu, abych tam nezabloudil, neumřel hlady a bez újmy se vrátil zpět. Ruštinu do mě hustili ve škole, avšak přes veškerou snahu s výsledkem velmi podobným. K dovršení všeho se teď stejně všude mluví po anglicku, což je řeč, kterou jsem ze svých pokusů lehkomyslně vypustil. Kdyby se dnešní mládež vrhla na čínštinu, viděl bych to jako velice prozíravý krok, a to nejen ve vztahu k cestovnímu ruchu. Ale kolik je mezi námi talentů schopných naučit se tak příšernou hatmatilku?

Větší nemehlo na jazyky než já je snad už jenom můj souded Pávek. Ten po pádu železné opony sice včas pochopil, kterou řečí teď budou hovořit tvůrci dějin, jenže všechen svůj intelekt vyčerpal na hledání způsobu, jak se naučit anglicky, aniž by se musel trápit šprtáním slovíček a gramatikou. Zkraje devadesátých let skutečně objevil zázračnou metodu, kterou jistá kouzelnice inzerovala v novinách: výuku ve spánku. Princip spočíval v tom, že zatímco se žák nacházel v transu, lektor(ka) na něj hovořil(a) bravurní angličtinou, která se mu v mozku měla usazovat tak pevně jako Rusové v Karlových Varech. Podle zmíněné kouzelnice měl být Pávek po probuzení k nerozeznání od rodilého Angličana. To bylo něco!

Ledaže se to sousedovo školení tehdy nějak nepovedlo. Lektorka byla milá, o to nic. Několikatisícový honorář přijala s neodolatelným šarmem, dokonce i uspávat uměla jedna báseň. Pávek při výuce usnul tvrdě jako dřevo, ale když se »z transu« probral, po kouzelnici nebylo ani stopy a on nejen že nebyl bohatší o světový jazyk, nýbrž naopak zchudnul o hodinky, osobní doklady a klíčky od auta. Jediné, v čem se zdokonalil, byla slovní zásoba jadrných českých nadávek a ochota rozbít hubu každému, kdo by se před ním nahlas zmínil o zázračných účincích hypnózy, neprobádaných koutech lidské duše a dalších nadpozemských věcech. Toto umění už nikdy nezapomněl a vyniká v něm dodnes.

Kolik zázračných lektorů čínštiny je dnes přichystáno na nebohé hoteliéry, nikdo přesně neví. Ale vzhledem k popularitě čínské medicíny a tajemných asijských kouzel vůbec jich může být docela dost. Proto radím: kdo chce zítra něco znamenat, měl by co nejdříve začít poctivě šprtat čínské kňourání a studovat rozsypaný čaj, protože kdoví, jak dlouho ještě bude angličtina světovým jazykem číslo jedna. My Češi máme výhodu, že jsme národ dobře přizpůsobivý a v podléhání cizím vlivům máme mnohaletou tradici.