Řehtanátek, novodobý postrach Evropy

Evropou už zase obchází strašidlo. Tentokrát to ale není strašidlo komunismu jako za časů praotce Marxe, nýbrž docela obyčejný kůň. To prosím není kravina. Opravdu je to konina, co od začátku února hýbe starým kontinentem, zvedá ze židlí obchodníky, potravináře, policajty ba i státníky a pomalu ale jistě přerůstá v utěšený mezinárodní skandál. Stačilo, aby nějaký chamtivý podnikavec zaměnil vyhledávanou hovězí svalovinu za vzhledem dosti podobné maso jednoho z nejlepších přátel člověka, a hned byl oheň na střeše společného evropského domu. Díky globalizaci se konina stala noční můrou nejen Britů a Francouzů, jež ten podvod zasáhl snad nejvíc, ale též spotřebitelů dalších čtrnácti zemí Evropy, kteří ji nevědomky pozřeli ať už v internacionální žemli nebo v jiné kuchyňské úpravě a teď by tu ohavnost nejradši vrátili zpět. V očích oklamaných jedlíků lze číst hrůzu a děs, přitom koňské maso je z gastronomického hlediska bílkovina jako kterákoliv jiná, která se v kuchyni dá použít a leckde i běžně používá. Hlavní rozdíl je v tom, že se v případě tajného uvedení koniny na trh kdosi pořádně nakapsoval, což by však dnešní Evropany nemělo kdovíjak překvapovat, nás Čechy zejména.

Ano, ovšemže a zajisté: podvádět se nemá. Jinak ale tomu pozdvižení moc nerozumím. Snad ještě dovedu pochopit etickou stránku věci, protože západní civilizace má koníka za cosi víc než obyčejné zvíře. Stejně jako by si většina z nás neumlela do sekané vymazleného pejska nebo číču, i představa koně jako jatečního dobytka je někomu z duše odporná. To lze celkem chápat. Jenže řezníkům je to většinou fuk, protože vědí, že v jiných částech světa by se zase neuživili vepřovou či hovězí porážkou. Zkuste se například Indovi pochlubit, že jste poobědvali kus posvátné krávy, a uvidíte ten tanec. Podobně jsou na tom muslimové s konzumací vepřů, naproti tomu většině Asiatů nikterak nevadí na talíři štěkanátek nebo některá z běžně podávaných, leč pro Evropana hnusných hmyzích dobrot. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Jsou na světě místa, kde by se z koňského steaku nebo řehtanátku jistě nezbláznili.

Ostatně i ve střední Evropě je kůň na jatkách ještě občas k vidění, jelikož jeho porážka a následné kuchyňské využití není nic zakázaného. I v našich zeměpisných šířkách žijí dokonce gurmáni, kteří na koninu nedají dopustit a budou vás do omrzení přesvědčovat, že lepší guláš či karbanátek, než jaký šikovný kuchař vykouzlí z koňského masa, prostě neexistuje. Chce to jen zbavit se jistých zábran a dodržet podmínku, že jste se se svým obědem osobně neznali. Jinak mohu potvrdit, že konina je maso sice lehce nasládlé a trochu houževnatější než jeho hovězí obdoba, ale kdo má trpělivost a umí zacházet s kořením, tomu se sbíhají sliny už na dostizích.

Za mého dětství jsme u nás v Břevnově měli koňského řezníka, pana Červa, jehož jsem byl stálým zákazníkem. Chodil jsem si k němu pro senzační temně rudý točený salám, kilo za deset korun. Zatímco kamarádi měli za tři koruny nějakou sladkost tak nadvakrát do huby, já jsem si za stejný obnos dopřával dobrého čtvrt metru téhle úžasné pochoutky. Jednou jsem u pana Červa dokonce koupil parádní kus syrové koňské kližky, to když jsme s tátou zůstali sami a já jsem se chtěl tetičce z venkova, která mi na dálku nahrazovala maminku, pochlubit, jak bezvadný jsem se už naučil vařit guláš.

Moje tetička byla skvělá kuchařka, která si ráda dala do nosu, ale dovedla ocenit i kuchařské umění jiných. Jenom jsem jí nesměl prozradit, že můj výrobek pochází z koně, protože kdysi mívali se strejdou ve stáji valacha Ferdu. To jsem samozřejmě věděl a o původu svého guláše dlouho statečně mlčel. Teprve když můj třináctiletý rozum usoudil, že koňská specialita se v tetiččině zažívacím traktu už dávno musela proměnit v biologický odpad, šel jsem s pravdou ven. Třebaže od hostiny, při níž se příbuzné dělaly boule za ušima, již uplynuly dobré čtyři prázdninové dny, snědený kůň se jí dodatečně obrátil v žaludku, načež běžela na dvůr, kde potupně vrhla. A já jsem se z kuchařského mistra rázem stal bestií, která se neštítí vařit a pojídat rodinné příslušníky.

Takhle nějak si teď stojí rozhněvaná západní Evropa. Ukaž se dneska na veřejnosti s kusem koňského salámu v ruce a žádná slušná holka ti už nikdy nedá pusu. Přitom by stačilo tak málo: učinit z opovrhované koniny vzácnou delikatesu pro bohaté snoby, která by se podávala jen v nejdražších restauracích, podobně jako maso pštrosí, křepelčí nebo třeba žraločí či žabí. Hned by bylo po problému, protože jenom blázen by takovou vzácnost vydával za obyčejnou hovězinu.

Ostatně kdoví, zda k tomuto jednoduchému a současně geniálnímu řešení nespějeme tak jako tak. Vždyť ruku na srdce, přátelé: kolik dnešních motory a elektronikou uhranutých dítek, s výjimkou občasných návštěvníků kin, safari, zoologických zahrad či uživatelů hipoterapie, ještě ví, jak vlastně vypadá opravdický živý kůň?