O ženách, funkcích a kradené čokoládě

Snad se příliš nezpronevěřím svému závazku neplést se do politiky, když si vám postěžuji, že naše babička krade. Děje se tak výhradně v supermarketu za rohem, neb dál se předkyně už naštěstí nedošourá, a nejde o kdovíjakou zlodějnu, nýbrž o drobnou kleptomanii. Začalo to občasným šlohnutím sáčku větrových bonbonů, teď si babča pravidelně přilepšuje k penzi tabulkou čokolády, co je na ní namalovaná ta fialová kráva. Vím to přímo od vedoucího prodejny, který stařenku pilně natáčí průmyslovou kamerou a o její nenechavosti má dokonalý přehled. Je to chválabohu starý dobrák, takže to nikde nevytrubuje a nedělá z toho skandál. Jednou měsíčně se zastavím v jeho kanceláři, on mně předloží účet za odcizené hovězí sladkosti, já ho bez reptání zaplatím a je to vyřízeno.

Už několikrát jsem babičce domlouval, aby toho nechala a nedělala naší rodině ostudu, ale marně. »Jakápak ostuda?« bránila se, »do pěti tisíc se může. A navíc kradou všichni. Copak nečteš noviny? Kdo nekrade, jako by ani nebyl.«
»Ale babi,« pokoušel jsem se o odpor, »beztrestně krást může jenom někdo, hlavně ve velkém. Malá zlodějna se naopak stíhá velmi přísně a vy jako zcela bezvýznamná osoba byste klidně mohla skončit za mřížemi. Nevtloukala jste nám snad odjakživa do hlav, že jsme slušná rodina a že když někoho pošlou do vězení, je to obzvlášť zavrženíhodný zločinec?«
»To byla jiná doba,« trvala na svém seniorka, »dnes už se do pěti tisíc může. Ale i kdyby se nesmělo: zloději už dávno nejsou žádná spodina, vždyť je jich pomalu půlka parlamentu! Dokonce i pan prezident ukradl v Chile pero! A já, ubohá důchodkyně, se mám žinýrovat osladit si zadarmo zbytek života? To abych se skoro bála vyjít mezi lidi!«

Tím to celé mohlo skončit, ale neskončilo. Jako na potvoru proběhla zrovna tiskem povzbudivá informace, že velcí i malí chmatáci číhají na poslanecká křesla ve frontách coby straničtí náhradníci. Je to prý teď veliká móda, protože kdo se jednou prokrade mezi elitu, může si pak až do smrti brát za pět prstů, co ho zrovna napadne, a všichni poctivci jsou na něho krátcí. To bylo něco pro naši babičku! »Vstoupím do politiky,« prohlásila rozhodně. »Budu mít prachů jako šlupek a imunitu navrch. Potom ať si někdo zkusí vyčítat mi blbou čokoládu!«

Polila mě z toho hrůza. »Proboha babi - ne!! Nestačí vám, že už teď vás má v hrsti vedoucí supermarketu? To se chcete vydat všanc kdejakému prevítovi, který vám bude závidět, že jste si nakradla víc než on? Vždyť tím třeba budete riskovat i holý život! Není lepší sedět na zadku v bezpečí paneláku, mlsat kvalitní zahraniční cukrovinku a koukat na televizi?«
»Není,« odtušila tónem, který nepřipouštěl námitky. »Velká doba si žádá velké činy. Krom toho v novinách psali, že na důležitých postech sedí málo žen, takže sám Brusel usoudil, že se to musí změnit. Bavily jsme se o tom se sousedkou Pávkovou a shodly jsme se na tom, že když teď čím dál víc chlapů sedí nebo se chystá sedět v kriminále, my budeme sedět v parlamentu místo nich. A už nechci slyšet žádný řeči, nebo tě taky dám zavřít, až zfanatizuju davy a nechám se zvolit! Spolupracuješ přece s vedoucím samoobsluhy na úmyslném zatajování zločinu, nebo ne?!«

Probudil jsem se celý zpocený a proti svému zvyku jsem si honem musel dát panáka. To byl tedy sen! Ženy, krásnější polovina lidstva, naše milé mámy, manželky, babičky a přítelkyně, mají být násilím vtahovány do fukcionářského světa švindlu, lží, podrazů a zlodějen? Kdo potom, táži se, zbyde ve společenství lidí čestných, poctivých a pravdomluvných? Kde hledat poslední naději veškerenstva, když se z podstatné části rozumných, vlídných a chápajících bytostí stanou dílem dravé a bezohledné podnikatelky, dílem pak prolhané, hrabivé a přisprostle neurvalé političky? Smí to vůbec být, diktovat svobodným lidem povinné kvóty kariéristů? Co když - i to se může stát - nahradí v důležité funkci poctivého chlapa nějaká vypočítavá semetrika, která krade nejen čokoládu, a to jen proto, že zásoby kvótami stanovených andělů v sukních už došly?

A vůbec: co na to samy ženy? Neuráží je do hloubi duše, že o jejich lidském a profesním uplatnění už napříště nemají rozhodovat zájmy, schopnosti, předpoklady, talent a svobodná vůle, nýbrž v první řadě pohlaví a na direktivu povýšená úřednická představa rovnoprávnosti? Babička z mého škaredého snu by se proti takovým pořádkům určitě ohradila: »To bejvalo dřív, že se ženským falešně lichotilo a podstrojovalo. Dneska je každý svým svobodným pánem či svobodnou paní, protože už se to může,« řekla by. Výjimečně bych s ní souhlasil. Kdo má žaludek na podfuky, intriky a miliony v krabicích od vína, ať spánembohem dělá velkou politiku. Kdo ne, ten ať se raději těší z pověsti slušného člověka, nadává na poměry u piva nebo na demonstracích a krade v samoobsluze čokolády. Až dosud tomu tak bylo skoro všude na světě, a přece se - ač je to k nevíře - pořád ještě točí.