O limitech reklamní propagandy

Ačkoliv bych se teď měl správně nalézat na vrcholu blaha nebo v jeho těsné blízkosti, protože právě vrcholící léto je moje nejmilejší roční období, není tomu tak. Naopak trpím jako zvíře, připadám si jako nahý v trní či kopřivách, jako trosečník na moři plném žraloků nebo poutník týraný mračny bodavého hmyzu. Nemilosrdný nepřítel na mne dotírá ze všech stran a je ještě mnohem úpornější než žraloci, komáři a ostatní přírodní nástrahy. Kopřivy lze požnout, trní vymýtit, od žraloků může ztroskotance zachránit náhodně zbloudilé plavidlo a otravný hmyz zmizí sám nejpozději s příchodem zimy. Já se však svého úhlavního nepřítele nezbavím nikdy. Mým úhlavním nepřítelem je všudypřítomná vlezlá reklama.

Je opravdu všude. Valí se z dopisních schránek, vypadává z novin, řve z plakátů, billboardů a rádia, obtěžuje pokojné diváky televize a biografů, není už pomalu kousíček volného místa, kam by ještě nepronikla. Sledujete třeba na obrazovce nějaký zajímavý film (i to se může stát), a když je příběh v nejlepším, střih, a kdosi vám bezohledně vnucuje zaručeně nejlepší hygienické vložky, dovolenou, kosmetiku, pišingry, chemickou limonádu nebo jiný zázrak. Předražený, samozřejmě, protože někdo tu reklamu musí zaplatit. Prožitek uměleckého díla je rázem pryč, divák se právem vzteká, a nechce-li přijít o nervy, příště se komerční televizi raději vyhne jako já.

Někdy ale reklama okupuje i prostor, kde už vůbec nemá co dělat. Kdo vám chce například zkazit den už od samého rána, umístí ji na takovou kartičku z polotuhého papíru, kterou pak připlácne na titulní stránku novin. Tohle mi s gustem dělá deník Mladá fronta Dnes, jehož tvůrcům nevadí, že si agresivní reklamou ničí svůj jinak bezchybný finální produkt. Novinový papír je totiž věc dosti choulostivá, často se mi stane, že z něj tu neurvale přilepenou pohlednici nedokážu odstranit, aniž bych jej protrhl, a to jako na potvoru v místě, kde je z jedné či druhé strany umístěna nějaká zajímavá informace. A protože navíc posílám náš denní tisk pravidelně za hranice, aby si i můj německý přítel užil, jak se zase blbne v jeho staré vlasti, může mne nad protrženými novinami trefit šlak. V záchvatu zuřivosti si vůbec nevšímám, co je vlastně na té reklamní kartičce napsáno. Vědí tohle slovutní »odborníci«, kteří do tohoto mediálního vandalství investují hromadu peněz?

Možná je nasírání veřejnosti součástí obzvlášť důmyslné marketingové strategie, nevím. Ale docela se mne dotýká, že nikdo nemyslí na nešťastníky, jimž byla reklama původně určena. Co si mají počít, když o vymývání mozků nestojí? Kam se mají před tímto civilizačním božím trestem schovat? Není už na obydlených územích takového místa. Jedinou obranou reklamou terorizovaného současníka je tiše trpět a vymývání mozků prostě ignorovat, případně s ním začít zacházet jako s doporučením, co si najust nekupovat. Já jsem to vyzkoušel a nevěříli byste, jak skvěle to funguje. Při vědomí staré pravdy, že poctivé zboží a služby žádnou vykřičenou propagandu nepotřebují, spoléhám se na zákaznickou tichou poštu: Už jste ochutnali chleba od toho pekaře u nádraží? To je, panečku, žrádlo! A opravdu. I kdyby se televizní obrazovka třeba tavila pod náporem reklamy obchodních řetězců na připosražené nechutné hity velkopekáren, já si raději zajdu k nádraží, abych nezapomněl, jak má správně vonět a chutnat chléb.

Teď se dovídám, že se před vlezlou reklamou možná neschovám ani u soukromého pekaře. Česko prý mají zaplavit papírové tašky na pečivo, potištěné duchaplnými propagačními texty regionálních firem, které se tam přestěhují z nedosti účinných letáků. Ta informace mě dočista vyřídila. Není to proti křesťanskému desateru, balit boží dar do božího trestu? Neměla by za to polská společnost BK Solutions, která tenhle podlý trik zavléká do Čech, stanout před božím soudem? Naštěstí je prý úspěch nového reklamního formátu v Čechách dosti nejistý, mimo jiné i proto, že neumí ovlivnit, kdo si počmáranou tašku vezme a kdo ne. Aspoň že tak.

A ještě jedna důležitá okolnost mi spěchá na pomoc před utonutím v reklamní zhovadilosti: Statistici upozorňují, že Češi jsou alergičtí na kampaně všeho druhu. Má-li se dosáhnout toho, aby se pod Řípem víc hulilo a chlastalo, stačí uspořádat masivní kampaň proti tabáku a alkoholu a úspěch je zaručen. Až aktuálně zahrozí definitivní vyhynutí české populace, lze se naprosto spolehnout na náležitě lomoznou kampaň proti nechráněnému sexu, díky níž budou do několika málo let praskat jesle a školky ve švech. Je to prý pozůstatek čtyřicetileté rudé totality, snad jediná pozitivní věc, kterou po sobě komunisté zanechali. Když je »společensky žádoucí« cokoliv přijmout za své nebo vykonat, poddaný lid učiní pravý opak.

Ve mně ten přístup zakořenil obzvlášť hluboko. Proto ten odpor k reklamě, proto ta nechuť být otrokem propagandy. Kdoví, kam až ten vzdor povede. Ale jedno mohu slíbit: Kvůli mně se nové jesle stavět nebudou.