Jak je důležité umět přebalit odborníka

Tak tohle znám. Už před půl stoletím, když mně a mým vrstevníkům končila povinná školní docházka, tedy z dnešního pohledu v hlubokém středověku, oslovovaly nás mezi vyučováním podezřelé postavy nabídkou obzvlášť výhodných učebních oborů, kam rodiče své potomky nechtěli posílat ani za trest. Tito verbíři byli vesměs vlídní, leč neodbytní lidé, asiže nás přemlouvali k nástupu do nejčestnějších povolání. V první řadě šlo o hornictví a hutnictví, následovala služba v lidové armádě a odborná příprava pro vybrané stavební a jézedácké profese. Vzpomínám si, že čestná povolání nebyla u neuvědomělých puberťáků kdovíjak populární. Jednak tehdy frčeli spíš kosmonauti, popeláři, herečky a kadeřnice, jednak jsme doma slýchali poněkud jiná doporučení než ve škole. »Já se s tebou nebudu zlobit, kluku pitomá! Když se nebudeš učit, půjdeš do dolů,« strašil mě třeba můj tatínek.

Po padesáti letech je samozřejmě leccos jinak, ale jak se dovídám z novin, verbíři verbují dodnes. Už to však nejsou odhodlaní náboráři socialistického typu, nýbrž nešťastníci z důležitých firem, jimž se zoufale nedostává zájemců o nepostradatelné obory, třebaže v těch postradatelných už nejsou volné židle. Nevím, jak je to dnes s kosmonauty a popeláři. ale o šikovné fachmany je po půlstoletí stejná nouze jako v rozvinutém socialismu. Kdo marně shání někoho, kdo by ještě uměl podrazit boty nebo spravit hodiny, ví, o čem mluvím. Současná mládež, jdouc s duchem doby, se víc než na smysluplnost svého budoucího povolání soustřeďuje na to, aby vystudovala cokoliv, co nevyžaduje žádnou fyzickou ani duševní námahu a přitom se z toho dá pohodlně žít. Nová doba jí v tom vychází ochotně vstříc. Nevěřili byste, kolik se vyrojilo všelijakých podivných studijních oborů, které se staly vědou teprve předevčírem a kde lze získat magisterský titul v podstatě za nic. Proč by se měli mladí mužové a ženy trápit s přirodními vědami, když z nich snadno mohou být často mnohem lépe placení makléři, marketingoví experti nebo poradci všeho druhu?

Firemní verbíři aby si z toho zoufali. Naštěstí už přišli na to, jak mezi dětmi ukořistit aspoň sem tam nějakého použitelného budoucího technika: chce to vyrazit na lov co nejdřív, ještě než se adolescenti stačí porozhlédnout kolem sebe a zapojit »vlastní rozum«. A tak zatímco na gymnáziích a průmyslovkách už pomalu nemá cenu rozhazovat sítě, na základních školách si podnikoví náboráři podávají dveře nezřídka i těch tříd, jejichž osazenstvu zbývá do konce povinné školní docházky ještě rok i více času. A neurvale mezi sebou soupeří, kdo víc a lepších výhod vyjevenému žáčkovi naslibuje. Zpitomělý utřinos pak kolikrát neví, má-li raději kývnout na šťavnaté podnikové stipendium, placenou stáž v zahraničí, nebo na příslib neslýchaného blahobytu, až jednou podepíše pracovní smlouvu.

Jenže vývoj nezastavíš. Jestliže již teď se před verbíři není kam schovat i v osmých třídách, je jen otázkou času, kdy přijde na řadu první stupeň základních škol a agenti začnou přerušovat výuku malé násobilky. Je-li mezi dětmi tak obrovský zaměstnanecký potenciál, jak se všeobecné má za to, byl by holý hřích vynechat z náboru třeba třeťáky - to by také mohl sám lajdácký verbíř přijít o místo pro neschopnost. V opačném případě bude poptávka po agentech neustále stoupat, neboť ulovené dítko vyžaduje soustavnou péči, aby nebylo lovčímu v nestřeženém okamžiku vyfouknuto bezohlednou konkurencí.

Nechci malovat čerta na zeď, ale při tomto trendu jednou musí dojít k tomu, že náborářům pšenka nepokvete už ani na základních školách a oni budou muset začít klepat na dveře mateřinek. Takové batole je ještě mnohem tvárnější než základní školák, který už běžně pracuje s počítačem a některý dokonce umí i číst a psát. Batolata navíc mají nedosti ocenitelnou výhodu, že jsou od přírody hravá, takže pro verbíře nebude kdovíjak težké vzbudit u nich vážný zájem o techniku. Jen je třeba mít na zřeteli, že tří- až pětiletá kádrová rezerva vyžaduje specifický přístup. Kvalifikovaný náborový pracovník bude muset počítat nejen s odzbrojující batolecí bezprostředností, ale třeba i s tím, že příští spasitel technického pokroku musí po obědě spinkat a osvojovat si kromě základů makromolekulární chemie také hygienické návyky a zdokonalovat se v zavazování tkaniček a samostatném utírání zadečku.

A což teprve až firemní verbíři vtrhnou do jeslí, zbyly-li v Čechách ještě jaké! To už vůbec nebude možno svěřit nábor pracovních sil někomu, kdo nemá ponětí, co si počít, když budoucímu šéfovi technického rozvoje nejdou prdíky nebo když si zničehonic ublinkne. Prozíraví manažeři velkofirem by proto měli své náboráře posílat na praxi do kojeneckých ústavů, aby se svými svěřenci uměli pracovat od nejútlejšího věku.

Ledaže by se stal zázrak a lidi do té doby přišli na to, že pro praktický život je užitečnější třeba »obyčejný« instalatér než výzkumník čehosi, co buď už bylo dávno vyzkoumáno, nebo, ještě hůř, co ani není potřeba zkoumat.