Jak nejlépe naložit s koncem světa?

Dneškem začíná poslední měsíc roku. Až dosud se všechny prosince nesly ve znamení Vánoc: obchody praskaly ve švech, hospodyňky gruntovaly a ponocovaly nad plechy voňavého vánočního cukroví a mužští se před nimi skrývali v hospůdkách a barech, předstírajíce fofr v práci kvůli splnění ročních termínů. Hodné děti psaly Ježíškovi, ty zlobivé zas jejich rodiče strašili mocnostmi pekelnými. Prodejci šupináčů si brousili kudly a zuby na své každoroční týdenní žně, velkoobchodní sklady se čistily od jindy neprodejných ležáků a do toho všeho se z tlampačů linuly tklivé melodie vánočních koled přerušované hloupou uřvanou reklamou. Letos má závěr roku vypadat úplně jinak, protože tento prosinec prý nebude toliko posledním měsícem roku, nýbrž koncem naprosto všeho. Na pátek 21. 12. byl totiž stanoven definitivní konec světa, což je údajně hotová věc, neb tímto datem s podezřelým seskupením jedniček a dvojek končí i starý mayský kalendář.

Potíž je v tom, že nikdo pořád neví, jak ten konec světa bude přesně vypadat. Jestli s veškerenstvem rázně skoncuje sám Antikrist, jak soudí např. hradní myslitel Petr Hájek, nebo jestli se zeměkoule srazí s nějakou jinou vesmírnou koulí, případně zda zdivočelé lidstvo spáchá kolektivní sebevraždu nějakým nepředloženým činem. Tahle nejistota mě znervózňuje. Všechny minulé konce světa, jež jsem zatím ve zdraví přežil, měly jasný scénář: zánik života měla způsobit jaderná válečná katastrofa seslaná na lidstvo západními arcilotry, již se hodnému Sovětskému svazu a bdělému táboru míru a socialismu vzdor vší bdělosti nepodařilo odvrátit. Kdyby zrádce Gorbačov Sovětský svaz nezrušil, mohli jsme dnes na sto procent vědět, že konec světa bude trvat sotva pár minut, takže se nebudeme dlouho trápit. Mohli bychom se spolehnout na to, že když z obvyklých prosincových činností vypustíme nákupy, mytí oken či zdobení stromku, nezpronevěříme se tím křesťanské tradici, jelikož Štědrý den už strávíme někde na obláčku ve stavu nekonečné blaženosti. Ale takhle?

Odhady průběhu letošního konce světa jsou každý pes jiná ves. Vedle optimistů, kteří doufají, že všeobecná zkáza bude dílem okamžiku, se hlásí o slovo i strašpytlové, kteří světu prorokují zánik pozvolný, abychom si jej jaksepatří užili. Dokonce se najdou i proroci konců částečných, jež vybraní jednotlivci mohou přežít a posléze založit nové, lepší člověčenstvo. Dá rozum, že onou hrstkou vyvolených budou sami hlasatelé této pozoruhodné vize, kteří také v přestávkách mezi hlásáním nelení a pilně se na přežití konce světa připravují. Nedávno nevím už která televize odvysílala povzbudivou informaci o počínání jisté zdejší paní multimilionářové, která prý vskrytu odlehlých středočeských hvozdů buduje jakési záhadné železobetonové monstrum, do nějž se míní před apokalypsou uchýlit nejen s lidskou, ale i zvířecí elitou po vzoru biblického praotce Noema. Jestli to během zbývajících tří týdnů stihne, se neví, protože ten obří bunkr je supertajný. Každopádně by sebou ale měla hodit, protože beton v prosinci špatně tvrdne.

Na světě ale existuje i celá řada dalších boháčů, kteří čile investují do nedobytných sídel, kam za nimi ani konec světa nemůže. Někteří puntičkáři jsou přitom v přípravách na přežití konce světa velice důkladní. V jednom magazínu jsem se třeba dočetl, že podle těchto prozíravých bytostí lze záník života bez potíží přečkat, budou-li noemové dostatečně předzásobeni, a to netoliko základní člověčí potravou, ale též krmivem pro zvířata a pracími i čisticími prostředky. Třebaže jakožto panelákový živočich zcela jistě nepatřím mezi vyvolené elity, zaujalo mne, že kdybych se chtěl dožít ledna, musel bych mít v podzemním bunkru 50 plechovek drůbežího lančmítu, 120 krabiček sardinek, 30 litrů oleje, bezmála metrák rýže, stejně tolik luštěnin, aspoň půl metráku mouky, 10 kilo kafe, cukr, sůl, granule pro havěť a zásobu saponátů, abych si měl v čem vyprat spodky a svršky a opláchnout ešus. Zdánlivě kompletní seznam se slůvkem nezmiňuje o pivu, vínu a dokonce ani o vodě, takže jsem nakonec rád, že nejsem milionář. I kdyby se totiž spolu se zásobami vtěsnala do krytu též moje maličkost, dozajista bych v něm zahynul žízní. To už raději poslední peníze probendím 20. prosince večer někde v šenku.

Jenže co když letošní konec světa přečkám i bez bunkru, jako všechny konce předešlé? Z čeho budu živ o Vánocích a kde vezmu na silvestrovskou noc, když předtím všechno utratím buď za zásoby, nebo za rozlučkovou pijatyku? Nevím, jak na vás, ale na mne celé to bláznovství kolem konce světa dělá dojem, jako by vůbec nešlo o osud veškerenstva, nýbrž pouze o blaho obchodníků zahlcených vším možným, čeho se ještě letos potřebují zbavit. Lidská hloupost je jim v tom úsilí vítaným pomocníkem. Jestli se mýlím, nic to na podstatě věci nemění. My, panelákoví »červi«, nejlíp víme, že ať se stane cokoliv, sejdeme nakonec ze světa stejně chudí a nazí, jak chudí a nazí jsme na něj přišli.