Kocovina jako neodmyslitelná civilizační vymoženost

Vítejte v roce 2013, pokud jste se už vzpamatovali z posilvestrovské kocoviny. Teď si možná řeknete, že jsem to trochu přehnal, vždyť v domácnostech se touto dobou už demontují vánoční stromky, za dveřmi se houfují trojice žebravých monarchů, v jejichž říších se patrně také příliš nepovedly hospodářské reformy, a většina z nás již má za sebou první tři letošní pracovní dny. Ale nemyslete si: znám několik důkladných slavičů, kteří se od posledního dne starého roku až do Tří králů stávají nezvěstnými, nemohouce se nabažit silvestrovského veselí a ztrácejíce pojem o čase.

Třeba hned můj soused Pávek. Tento jinak moudrý, vzdělaný a pracovitý muž se kvůli své zálibě v silvestrovských pijatykách dokonce odmítl ucházet o prezidentský úřad. Marně jsme na něho všichni v domě naléhali, aby tu funkci vzal, že v takové konkurenci, jaká se teď na Hrad dobývá, by byl jednoznačná hvězda. Nebyla s ním řeč, a to hlavně proto, že by 1. ledna po poledni musel přečíst novoroční projev. Ve stavu, v jakém se Pávek tou dobou a ještě několik dní poté běžně nalézá, by slavnostní vystoupení před národem nemohlo skončit jinak než naprostým fiaskem. Ale je to škoda. Aspoň že je soused natolik sebekritický, že si svou slabost pro alkohol přizná. Někteří vysoce postavení činitelé mají stejný problém (a nejen na silvestra), přesto ve svých palácích vesele úřadují, jako by se nechumelilo. Nedávno jsem sledoval televizní záznam jakéhosi důležitého zasedání a nemohl jsem se zbavit dojmu, že všichni jeho účastníci jsou od rána do večera v lihu.

Přitom nemírná konzumace opojných nápojů v kruhu spolupracovníků může mít vážné následky, ani nemusí jít o pařbu v rámci plnění pracovních povinností. Jak nedávno upozornila na svých webových stránkách oblíbená britská video-bloggerka Emily Hartridgeová, alkohol sice pomáhá uvolnit atmosféru, ale též činí z alkoholika velice zranitelnou bytost, která často vyžvaní i to, co neví, snadno se společensky znemožní a někdy dokonce mluví pravdu, čímž si zadělává na potíže s nadřízenými a občas i na rychlý konec kariéry. V obzvlášť zavrženíhodných případech se stává, že se dámy začnou před svými kolegy bez varování svlékat a nezřídka se ráno probudí v cizí posteli. Hartridgeová proto doporučuje zdržet se pití se spolupracovníky i na firemních večírcích, kde by se zdálo, že nelze nic pokazit. Jak je tomu s popíjením v uzavřeném světě politiky, jsem se bohužel ani na vševědoucím internetu nedozvěděl.

Ale zpět k právě skončivším oslavám silvestrovsko-novoročním. Stejně je zvláštní, jak se někteří lidé dokážou změnit během jediného týdne. O Vánocích je to samá Tichá noc, svatá noc, Ježíšku, panáčku a dudlajdá, modlitby, navlhlé pohledy a posmrkané kapesníčky, ale jen co utichnou rolničky, mše a zvony, stává se z mnoha dojatých křesťanů žíznivá smečka ožralů, kteří by o silvestrovské noci vypili i mrtvému oko, jak se někdy nepěkně říká. Jindy zakřiknutí bližní se mění v divou zvěř (promiň, zvěři), křepčí jako tlupa rozumu zbavených šamanů, nechávají se mrzačit od rachejtlí, dělají kolem sebe těžko popsatelný svinčík a vůbec si počínají jako v transu. Čím to je, že zrovna poslední prosinec má na slaviče tak devastující vliv, že se kvůli chvilkové iluzi naprostého štěstí nezdráhají krátit si život o dlouhé hodiny a leckdy i celé dny protrpěné v kocovině? Co je na změně letopočtu tak fascinujícího, že po ní zůstávají jen střepy, chlív, díry v peněžence i regálech s alkoholem a také blbá nálada a bolehlav?

Dočetl jsem se kdesi, že tomu tak nebývalo vždycky. Že ještě na začátku 19. století se lidé na přelomu starého a nového roku setkávali spíš v kostele než v šenku či na nespoutaných party a že nejpoužívanější tekutinou byla čistá voda, dokonce svěcená. Novoroční přípitky a posléze rundy, džbány, vědra a soudky veselého pití prý přišly do módy až s nebývalým hospodářským rozmachem, jejž civilizované lidstvo mělo potřebu jaksepatří oslavit. Od těch dob se ve vyspělém světě slaví kdeco, nejnověji i hospodářský úpadek. Možná se stáváme svědky nové, pozoruhodné zákonitosti: čím menší bude důvod k napití, tím mohutněji budeme své »úspěchy« slavit. A čím víc je budeme zapíjet, tím dřív se úpadek dostaví. Ale co, pít se dá na cokoli, když je chuť a dobrá vůle.

Ledaže je tu ten zádrhel s metanolem. Loňský rok, který by mohl vstoupit do českých dějin jako rok alkoholové rulety, hrozí učinit z docela obyčejné kocoviny závěrečnou etapu života strávenou na smrtelném loži. Zatím se nezdá, že bychom se té hrozby kdovíjak lekali, jsouť Čechové odjakživa národ chrabrý a nebojácný. Ale co když je metylalkohol zabiják mnohem silnější a zákeřnější, než jsme si stále ochotni připustit?

Myslete, Češi, na to, že až i k nám dorazí ten nevyhnutelný hospodářský úpadek, bude to zatraceně pádný důvod k napití. Byla by ostuda, kdybychom se těch bujarých oslav nemohli zúčastnit; kdyby se už zase ukázalo, že když v Česku o něco jde, nikdy nejsou lidi.