Je práce utrpení, nebo nebezpečná milenka?

Práce je stejně stará jako člověk, ale vztah člověka k práci je komplikovaný a prochází dramatickými změnami. Když je práce moc, většina lidí nadává, jindy se zas lidé vztekají, když není práce žádná. Jsou mezi námi pracanti, kteří celý svůj život zasvětili umění práci se vyhýbat, ale i podivíni, kteří své práci nadobro propadli a je pro ně vším. A pak ještě existují dříči, kteří práci sice obdivují a mají k ní veskrze kladný poměr, ale jen v případě, že ji vykonává někdo jiný než oni.

Za mého dětství a rané dospělosti byla práce na vrcholu popularity. Proletářská společnost ji milovala do té míry, že ji uzákonila jako povinnost, věnovala jí vlastní hymnu, točila o ní poutavá umělecká veledíla, učinila z ní ústřední námět divadelních dramat a hýčkala národní umělce, kteří o ní psali stohy napínavých knih. Krom toho se nám z minulosti dochovalo rčení, že bez práce nejsou koláče nebo že práce šlechtí člověka, jakož i zhudebněná ponaučení typu Nesmíš být nikdy líný, nesmíš se práce bát či Dělání, dělání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék. I dnes má práce vlastní ministerstvo a pod ním spoustu pracovních úřadů, kde dřou do úpadu obětaví úředníci, kteří pro samou práci nevědí, kam dřív skočit.

Práce se k člověku chová pořád stejně, třebaže ne vždycky fér. Nechává se od lidí hledat, ačkoliv je jí všude plno, jenom ji jaksi nemá kdo zaplatit. Když do ní má pracant chuť, najednou není do čeho píchnout, naopak se na člověka valí zrovna ve chvíli, kdy by si naléhavě potřeboval odpočinout. Navíc neustále mění podobu. Je-li pěkná, má zázračnou schopnost zájemcům nenávratně unikat a na své nápadníky dotírá až tehdy, když nikomu nevoní nebo z ní nic nekouká. Přesto na ni lidé nezanevřeli a neztrácejí o ni zájem. Mnozí ji dokonce sami vykonávají a jsou i tací pošetilci, kteří se do ní zamilovali a mají ji raději než všechna ostatní životní potěšení a všechny své bližní dohromady. Nejhůř postižení jedinci posedlostí prací dokonce onemocněli a zaměstnávají speciálně školené odborníky, kteří všechen svůj um soustřeďují na to, aby těmto nešťastníkům práci znechutili a uzmuli je hrobníkovi z lopaty.

Prací ochořelým maniakům se učeně říká workoholici. Workoholismus je zákeřná choroba, která však naštěstí nepostihuje každého, nýbrž takřka výhradně umanuté šílence, jimž se vyčerpávající práce stala koníčkem. Marně byste hledali workoholika mezi horníky, dřevorubci nebo vykonavateli dalších fyzicky náročných profesí, kteří ze své práce nejvíc milují chvíli, kdy mají padla a mohou jít do hospody na pivo. Stejně tak se prací onemocnělí zoufalci nevyskytují mezi pokladními v samoobsluhách ani nikde jinde, kam otrávený zaměstnanec dochází jenom proto, aby uživil sebe a svoji rodinu. Workoholismus je výsadou velmi omezeného okruhu ve svém oboru obzvlášť nadaných výdělečně činných osob, které si usmyslely pohnout vesmírem nebo aspoň vydělat takový balík, aby si kus toho vesmíru mohly koupit. Platí za to ale strašlivou daň.

Na kterémsi serveru jsem se nedávno dozvěděl, co všechno choroba jménem workoholismus obnáší, a věřte mi, že to nebylo veselé čtení. Workoholik se prý postupně stává tyranem, který ničí nejen sebe sama, ale i své okolí. Dovolenou i ostatní formy odpočinku považuje za trest, jídlo, kulturu, ba i milování za zbytečnou ztrátu drahocenného času. Bývá to nervózní až vzteklý morous, který kvůli své práci odmítá vnímat vnější svět, předpovědí počasí počínaje a aktuálním ročním obdobím konče. Je mu jedno, je-li právě svobodný nebo ženatý, jsou-li Vánoce nebo letní prázdniny, natož aby vnímal takové prkotiny, jako jsou rodinná výročí nebo účty za telefon. Tahle úchylka ho posléze stojí ztrátu přátel, mentální i fyzickou použitelnost a někdy i holý život. Varovným příkladem plošného bujení workoholismu je přepracované Japonsko, kde si tahle nemoc vyžádá ročně až tisícovku úmrtí a je příčinou pěti procent všech případů mozkové mrtvice a srdečních infarktů.

A kdyby »jenom« to. Poslední studie prý prokázaly, že workoholici se v čím dál větší míře stávají notorickými alkoholiky, gamblery a dalším společenským odpadem, čímž se jim veškeré chvályhodné snažení stává pravým opakem jejich původního záměru. Práce, matka pokroku, jak se zpívá v již zmíněné proletářské hymně, funguje v případě předávkování jako zhoubný nádor, který nadějně inteligentního příslušníka lidského rodu vrací šupem zpátky někam mezi primáty. I nabízí se otázka, nemají-li nakonec recht všichni přiměřeně leniví nemakačenkové či vyložení flákači, kteří práci berou jenom jako nutné zlo, s nímž je třeba se smířit, aby bylo za co žít.

Nemají. Ať už posedlosti prací říkáme workoholismus nebo jinak, může to být choroba náramně užitečná, pokud ji ovšem udržíme pod kontrolou. Bez workoholiků by nebylo většiny civilizačních vynálezů, možná bychom bez nich dokonce dodnes lezli po stromech. Kdyby veškerenstvo sestávalo ze samých povalečů, třeba bychom ani nevěděli, co to ta práce vlastně je, a uměli bychom o ní jen zpívat.