Jak jsme volili tatíčka aneb Uličnická love story

Naše ulice je neznámá hlavně tím, že v ní žijí převážně typičtí Češi, posbíraní v 80. letech ze všech koutů země. V praxi se to projevuje tím, že se každý stará především sám o sebe, lidé se navenek moc neprojevují, a když už něco čtou, skromně se spokojí s bulvárem a reklamními letáky. K volbám je normálně nedostanete ani párem volů, neb se okázale štítí politiky. Hrstka fanatiků, kteří pravidelně chodí volit, činí tak tajně, aby ji majorita neměla za prašivé ovce. Správní uličníci, jak většinové obyvatelstvo našeho a sousedních domů laškovně nazývám, se občansky angažují nanejvýš v čekárně u doktora nebo v hospodě, kde je odjakživa v módě za všech okolností na všecko nadávat. Čas tak správným uličníkům plyne docela příjemně, v příkladné sousedské pohodě, kterou by snad mohla narušit jenom světová válka, zemětřesení nebo jiná ohavná mimořádná událost.

Přesně takovou pohromu seslal Bůh na naši mírumilovnou ulici v podobě prezidentských voleb, vůbec prvních v naší mlékem a strdím oplývající otčině, v nichž o svém příštím tatíčkovi směli rozhodnout sami poddaní a nikoli mafiánskou hanbou ušpiněná politická elita. Přiznám se vám, že bych možná radši bral to zemětřesení, protože přírodní katastrofy své přeživší oběti spíš spojují, než aby z nich činily nepřátele na život a na smrt. Ale to, co s bodrými uličníky provedla přímá volba hlavy státu, hrozilo vypuknutím občanské války. Snad ještě kdyby se do druhého volebního kola probojovali dva bývalí soudruzi, souznící obdivem k »proletářské demokracii«, mohl být v naší ulici klid, neboť uličníci by jako vždycky místo k volebním urnám zamířili do putyky nebo na hokej. Jenomže škodolibý Stvořitel nějak zařídil, že proti sobě ve finále stanula dvojice zcela protichůdných uchazečů o prezidentský trůn, takže uličníkům nezbylo než vstát z kanape a běžet se svým občanským postojem na trh. A na tržišti se děly věci.

»Táhni z mý hospody, ty hajzle,« hulákal například náš hostinský, zarytý stoupenec cizácké šlechty, na mého souseda Pávka, jenž se netajil svými sympatiemi k proletářskému demokratovi. »Jestli máš žízeň, mazej chlastat na Moravu! Tam se ti bude líbit, protože ti šmejdi jsou věčně ožralí.«
»Hřála jsem si na prsou hada,« vzlykala zase v kadeřnictví bába Konopásková, když zjistila, že starý Konopásek je voličem cizího vetřelce. Kdosi jí namluvil, že se za západní hranicí už houfují zlí Sudeťáci, aby se pod knížecí ochranou násilím zmocnili svého zabaveného majetku. »Nakopu dědka do řiti a pude z domu. Čechy Čechům!« plála vlastenectvím ta spravedlivě rozhořčená žena. Našli se i pragmatici, kteří se nikterak nezdržovali vyznáváním lásky k domovině a soustředili se na obstarávání proviantu ve velkém, jelikož byli přesvědčeni, že se schyluje k válečnému konfliktu mezi Čechami a Moravou. Nejpragmatičtější Češi nebyli k vidění vůbec. Zalezli do svých betonových kukaní, kde chytře vyčkávali, jak tenhle mazec dopadne, aby se pak mohli hlučně přidat k vítězům.

Já jsem přímou prezidentskou volbu snášel snad nejhůř ze všech. Nesnáším vypjaté situace, takže jsem zhubl o deset kilo, tváře mi zpopelavěly, z očí zbyly jenom oční důlky. Když jsem se dopotácel na středisko, měl jsem už i nehmatný tep. Doktora naštěstí nezajímalo, jsem-li cizácký zaprodanec, nebo proletářský demokrat. Pečlivě mě prohlédl a poté se zachmuřil. Zakázal mi sledovat tisk, rádio, televizi i internet, nařídil klid na lůžku a předepsal mi prášky na nervy. Dostal za to třicet korun a slib, že ať vyhraje kdokoliv, nepůjdu se kvůli tomu oběsit.

Po návratu ze střediska jsem naši ulici našel dočista vylidněnou. Uličníci se stáhli do soukromí a zavládlo zlověstné ticho před bouří. Jen za některými panelákovými okny byl slyšet křik, řinkot skla a bolestné úpění, to jak si sousedé demokraticky vyříkávali svá voličská stanoviska.

Teď už je chválabohu po všem. Někde sice ještě vlají smuteční prapory, jinde zas kořalka stále teče proudem, ale jinak je klid. Bojovníci se pomalu začínají zdravit, hospoda je už zase pro všechny a panikáři plní válečnými zásobami blízké i vzdálenější kontejnery. Do naší ulice se vrací pohoda a mír, což se projevuje zvýšeným zájmem o komerční reklamy a velikost poprsí známých zpěvaček v bulvárních novinách.

Také já jsem už pookřál. Líčka mi zrůžověla, oči povylezly, metabolismus se jakžtakž vzpamatoval, dokonce i srdíčko si tu a tam zabuší. Zklamání z volebního výsledku, pravda, trvá, protože všelidové hlasování nedopadlo podle mých představ. Ale hodit si kvůli tomu mašli věru nepůjdu. Jsem už demokrat dosti otrlý, nějaká ta lež či jiná podlost mě hned tak nerozhází. Nic nekončí, život jde dál, a největší neštěstí, které mě může potkat, je, že se budu za nového prezidenta trochu (nebo i dost) stydět. No a? Za dosluhujícího tatíčka se stydím už deset let, takže v tom přinejhorším budu jen pokračovat další pětiletku. Výhodou nás, nedosti způsobilých Čechů, je, že v tom stydění se už máme cvik.