Chcete omládnout? Cestujte v jídelním voze

Nejdokonalejší výtvor přírody, člověk rozumný, se chová jako pošuk. Je to jediný živočišný druh, který od kolébky až do hrobu neúnavně bojuje s časem, ovšemže marně. Existují písemné důkazy, pohádky například, že si tak lidé počínají odjakživa: hledají zázračné elixíry mládí, kropí se živou vodou nebo pojídají kouzelné ovoce - a ono nic. Především ženy, obzvlášť některé, jsou přímo posedlé touhou omládnout, protože je znervózňuje, že okamžikem jejich příchodu na svět začal nevratný proces stárnutí, který pak trvá celý život, ať se jim to líbí nebo ne. Třebaže vědí, že se s tím nedá nic dělat, provádějí rozmanité vylomeniny ve snaze neúprosný čas aspoň trochu obelstít, aby si jejich okolí myslelo, že u něj mají protekci: zakazují vnoučatům oslovovat je babičko nebo je rovnou zapírají, investují nekřesťanské sumy do drahé kosmetiky, aby zahladily vrásky, nebo ještě v padesáti letech předstírají roztomilé diblíky, chovajíce se v pánské společnosti jako rozjívené puberťačky. A teď si představte, milé dámy, že já vím, jak vrátit čas nazpátek. Ne snad tak drasticky, aby se z kmeta přes noc stalo batole, ale řekněme o nějakých dvacet let. A nejsou v tom žádné čáry a kouzla. K omládnutí o dvě desítiletí úplně stačí cestovat občas jídelními vozy Českých drah.

Jak vypátrali a v červenci zveřejnili reportéři deníku Mladá fronta Dnes, ve vlacích donedávna monopolního železničního dopravce se zastavil čas v první polovině devadesátých let minulého století, v památné to době nebývalého rozkvětu českého loupeživého pseudokapitalismu. Tenkrát si přemnozí podnikavci usmysleli rychle zbohatnout okrádáním zámožných zahraničních cestovatelů, kteří měli podle jejich přesvědčení přespříliš nadité peněženky, čemuž se dalo snadno odpomoci zavedením dvojích cen. Za stejné zboží nebo službu zaplatil cizák někdy i dvojnásobek toho co domorodec, přičemž cenový rozdíl nešel do státního fondu rozvoje kapitalismu, jak by se blbec mohl domnívat, nýbrž do soukromých kapes šejdířů. Cizinci se tomu nemohli dost vynadivit, zdejší odpovědní orgánové zase horečně vymýšleli účinná opatření, jak té mezinárodní ostudě rychle učinit přítrž. Během následujících čtyř pětiletek se jim to leckde podařilo, leč neblaze proslulá firma Jídelní a lůžkové vozy (JLV), která pro České dráhy zajišťuje péči o hladové a žíznící cestující, všem snahám o kultivaci středoevropského prostoru úspěšně odolává dodnes. Pro hledače ztraceného mládí to má tu výhodu, že stačí, aby se oděli do jarmarečního obleku a červených ponožek, nasedli na nádraží do jídelního vozu, a rázem si připadají mladší o dvacet roků.

Železniční skanzen nabízí devadesátá léta se vším všudy. Promluvíte-li anglicky, německy nebo jinak zápaďácky, přinesou vám cizinecký jídelní lístek, který obsahuje stejné menu jako jeho česká verze, pouze ceny odpovídají pohoštění někde v Hiltonu. Jako zvláštní bonus si můžete v jídelním voze za hříšný peníz vyzkoušet, jak chutná občerstvení, kterému ve skladu některého z hypermarketů prošla záruční lhůta. Rovněž si můžete vychutnat pomalu už zapomenutý nezájem otráveného a znuděného personálu, což je zážitek, jímž omládnete ještě víc. (Ve zmíněné reportáži jsem se nedočetl, zda za tu atrakci JLV nepožadují další příplatek.) Smekám před kuráží Českých drah potírat čipernou konkurenci takto neotřelým způsobem, tím spíš, že je tahle pozoruhodná akciová společnost pevně přísátá ke struku státní pokladny, která za ni z peněz daňových poplatníků každoročně hradí všechny vykázané ztráty.

Ale za návrat do mládí to možná stojí. Dodnes nostalgicky vzpomínám na dvojí ceny v hospodě u nás na sídlišti. V době největšího rozmachu Českého deníku, kde jsem tehdy pracoval, tam pohrobci státních Restaurací a jídelen sprostě okradli výpravu švédských studentů, jimž bez mrknutí oka naúčtovali astronomické částky za obyčejný český minutkový blaf. K přesvědčení, že mají co dělat s bohatci, kteří nevědí co s penězi, pinglům stačilo, že mladí brebentili anglicky. Když jsem nájemci hospody slíbil, že mu za tu lumpárnu udělám v novinách reklamu, na kterou do smrti nezapomene, neochotně se omluvil a študákům přeplatek vrátil. Prý vypadali, že mají velký hlad, a tak jim pro jistotu napočítal po dvou večeřích.

Od té doby uplynulo ve Vltavě hodně vody, ale jak je vidět, hospodští (a nejen hospodští) lupiči ještě zdaleka nevymřeli. Pořád na turisty zkoušejí své špinavé triky a starají se nám v zahraničí o nejhorší možnou pověst. Kdoví, jestli pinglové z naší sídlištní hospody dnes nekradou právě na kolejích? Nebo jinde, třeba v taxislužbě? Divokovýchodní šlendrián zdá se být nezničitelný a věnují se mu ničemové nesmírně odolní a vynalézaví, kteří mají pro zlodějnu univerzální kvalifikaci.

Oběti tohoto neřádu mají v rukou účinný způsob obrany: prostě se lupičům obloukem vyhýbat, i kdyby si do vlaku měli nosit jídlo z domova jako za stara. Přišli bychom tím sice o originální metodu mládnutí, ale co je do mládí, které se nám připomíná jen hamižností a sprostotou.