Chvála pitomosti aneb Nenechme se otrávit

Pitomostem, jež se občas objevují v médiích, jsem dávno přivykl a z vlastní zkušenosti vím, že se jim z různých důvodů prostě nelze vyhnout. Čtenáři novin jsou však naštěstí v naprosté většině dost inteligentní na to, aby rozpoznali seriózní informaci od čiré zhovadilosti, a obsah svých oblíbených periodik si sami nějak přeberou. Dnes již málokdo věří každému vytištěnému slovu, už proto, že informace se na nás valí ze všech stran, čímž vzniká nebývale velký prostor pro tvorbu vlastního úsudku. Považuji tudíž za nadbytečné spílat žurnalistům do blbců a kreténů a házet je do jednoho pytle s nacisty a teroristy, jak to na MDŽ ve svém slavném inauguračním projevu učinil náš zánovní tatíček Miloš Zeman.

Zvlášť když naprostá většina těch pitomostí, o nichž je řeč, nepochází od novinářů, nýbrž od veřejných činitelů a jejich tiskových mluvčích, kteří je vypouštějí do světa. Žurnalisté pouze dělají svoji práci: kraviny, jež jsou jim v požehnaném množství rozličnými pumprdenty servírovány, pečlivě zaznamenávají, snaží se jim vdechnout srozumitelnost a v nejkratším možném čase s nimi seznamují svoji čtenářskou (posluchačskou, diváckou) obec. Že si je k tomu určení redaktoři tu a tam s gustem okomentují, to už patří k novinářskému řemeslu a děje se tak všude na světě, kde mají poddaní svobodu slova. Nechce se mi věřit, že by tahle demokratická vymoženost byla trnem v oku zrovna hlavě státu v postkomunistickém Česku.

Ale abych byl konkrétní. Docela nedávno se v jednom seriózním celostátním deníku objevila zpráva, že naše hlavní město má víc taxikářů, než kolik jich potřebuje. To je pitomost, kterou by žádný novinář nevymyslel. Však také pochází od pražského magistrátu, který zřejmě nemá nic lepšího na práci než počítat vozidla soukromých taxislužeb a jejich potenciální pasažéry. Že je to činnost náročná a vyčerpávající, o tom svědčí skutečnost, že si na ni radnice najala speciální experty. Ti za peníze daňových poplatníků spočítali, že obyvatelům a návštěvníkům metropole by správně mělo stačit 2 700 taxíků, přesto se jich pražskými ulicemi prohání víc než dvojnásobek. I vypracovali o tom odbornou studii, kterou pak osvícení radní museli v potu tváře projednat a začít vymýšlet opatření.

Četl jsem tu ohromující blbinu pro jistotu dvakrát, abych se ujistil, že jsem vzhůru. Co má být zase tohle? Co se má co magistrát starat, kolik živnostníků vozí v Praze lidi? Odumřela snad už neviditelná ruka trhu? Nebo mi má být sděleno, že se ve stověžaté matce měst přemnožili šílenci, kteří pálí benzin jen tak pro nic za nic, platících zákazníků nemajíce? A jakou má logiku tvrzení, že tím pozoruhodným úkazem dostává na frak poctivost? Vždyť přece v každém podnikání, existuje-li převis nabídky nad poptávkou, dochází ke zlevňování výrobků a služeb, až nakonec odpadnou srabi, jimž se nechce makat zadarmo nebo dokonce se ztrátou. U taxíků to neplatí?

A otázek přibývá. Co když má Praha taxikářů akorát, ale přemnožili se zde všelijací zbyteční ouřadové, kteří přepočítáváním čehokoli dodatečně obhajují smysl své vlastní existence? Dnes přepočítávají taxíky, zítra možná přijdou na řadu samoobsluhy, trafiky, hospody, lékárny, autoservisy, masážní salony, bazary, veřejné záchodky a já nevím co ještě. Zdalipak se najdou také kontroloři, kteří začnou počítat, kolik všelijakých počtářů a autorů složitých studií si platí zvědavé správní úřady? Asi ne. Mnohem spíš se dřív dostane na pitomé novináře, kteří o tom všem píší, a těch je taky dost.

Je jich už tolik, že se ani nevejdou do redakcí periodik, takže zaneřádili i internet. Tam jsem se dozvěděl další pecku, kterou jsem musel číst několikrát. Na jednom věhlasném serveru stálo, že úspěšnou kariéru každého člověka předurčuje délka jeho prsteníčku. Ze závěrů studie jistých italských badatelů prý vyplynulo, že úspěšní podnikatelé mají v průměru o 10 až 20 procent delší prsteník než ukazovák, pročež také pracují na vyšších pracovních pozicích, kde se uskutečňují velké finanční operace. Tenhle objev mnou obzvlášť hluboce otřásl, neboť jsem si okamžitě vzpomněl na nebohého expremiéra Topolánka a na to, co si musel vytrpět, když vztyčeným prostředníkem ukazoval Kalouskovi, že je jednička. Podsouvaly se mu tenkrát nemístně provokativní sprosťárny, a on zatím, známý slušňák, byl možná vláčen bahnem úplně nevinně, když si spletl dva prostřední prsty na ruce, zkoumaje na jednání Sněmovny své podnikatelské předpoklady. Nebýt novinářů ze zmíněného serveru, nikdy by nemohl být očištěn.

Co z toho všeho plyne? Pitomosti patří k životu, ať už je páchají mocnáři, blázni, novináři nebo možností svobodného projevu zdivočelý »prostý lid«. Pitomost je kořením našeho bytí, s nímž může být docela veselo, byť se přísní velikáni tváří, že se jim hnusí. Braňme ji jako rodinné stříbro a nenechme si ji nikým vzít, dokonce ani hlavou státu ne. A radujme se společně, že jak někteří novináři, tak volení zástupci lidu dělají všechno pro to, aby nám zůstala zachována.