Jak alkoholik k horské studánce přišel

Vůbec nemíním zlehčovat tu metanolovou pohromu, co postihla nešťastnou zemi českou, na to je příliš vážná. Také ji ale nejde přejít mlčením, když se ve sdělovacích prostředcích, v hospodách a vlastně úplně všude skoro o ničem jiném nemluví. Navíc je pro mě prohibice, kterou si zdejší notorici vykoledovali ochotou nalít do sebe cokoliv, po čem se dá rychle ožrat, cenný exemplář do sbírky životních zážitků. To se každému nestane, prožít během jediného bytí tolik dobrodružství, jako se to povedlo mé generaci. Jen považte: slavné vítězství komunismu, nadšené budování všeobecné nouze, socialismus s lidskou tváří, přistání imperialisty na Měsíci, ochutnávka válečného stavu při bratrské okupaci, normalizační temno, kapitalistický převrat a následný triumf chmatáckých elit... Už jenom ta prohibice ještě zbývala.

Ne že bych to divné cizí slovo před letošním černým pátkem 14. září vůbec neznal. Už ze školy jsem byl informován o dávném třináctiletém americkém experimentu, který chtěl násilím proměnit opilce v abstinenty, až se mu po tvrdých represích podařil pravý opak: nikdy předtím tak pěkně neprosperovaly černé palírny, nálevny a pašerácké gangy jako právě v období přechodu od ohnivé vody na limonádu a lipové thé. Říkali jsme si tenkrát tady za železnou oponou, jací byli ti Američani hlupáci, že jim tehdy nedošlo, jakým požehnáním je chlast pro státní pokladnu i pro pijáky, jimž pomáhá zapomenout na tamní zápaďáckou bídu. Koho by tenkrát napadlo, že i u nás, v zemi neomezených socialistických možností, budou jednou muset budovatelé šťastných zítřků jezdit nakupovat flašky do ciziny, aby pak mohli doma tajně, ve sklepě či za staženou roletou, mlsat rum, vodku nebo fernet. A vidíte, už je to tady. Teď se jen každý modlí, aby zdejší poloprohibice, která nám naštěstí dovoluje ožírat se pivem, vínem či zelenou břečkou, netrvala taky třináct let. A aby po ní následoval podobný hospodářský rozkvět jako ve Spojených státech amerických.

Samozřejmě vím, že česká vrchnost na své poddané neseslala prohibiční trest jen tak pro nic za nic. Chápu, že nelze nečinně přihlížet, jak se mnozí nešťastníci mrzačí, ba i umírají jen proto, že si někde u stánku dali jedovatého panáka. Rozumím i tomu, že se pořádají hotové policejní manévry, aby byli polapeni ziskuchtiví traviči, kteří by kvůli mamonu možná neváhali vyhubit dočista všechen český lid. Jen si nejsem zcela jist účinkem drastických protilihových opatření a vrtá mi hlavou, proč až dosud byli alkoholoví ředitelé (nikoliv manažeři, ale darebáci, kteří ředí nezávadný alkohol metanolovým svinstvem) v relativním klidu. Že by se o tučné zisky dělili se svými pronásledovateli? Tomu se v Čechách ani nechce věřit.

Ať už je to s tím otráveným pitím jakkoliv, jedno teď víme docela jistě: jsme národ zpiťarů, jinak by kolem dočasného zákazu prodeje destilátů nevznikl takový humbuk. Ale aspoň máme zase jednou dobře postaráno o slávu v zahraničí, kde je prohibiční povyk učiněnou lahůdkou jak pro bulvár, tak pro seriózní média. Snad jenom kdyby bouchnul Temelín nebo se pod Řípem přes noc přestalo krást, byl by o Česko ve světě ještě větší zájem. Což pro nás ale není důvod ke kdovíjakému uspokojení. Hlavním sdělením pro okolní svět totiž je, že když spojí své síly démon alkohol, organizovaný zločin a blahosklonnost společnosti vůči němu, jsme my Češi zranitelnější, než jsme si kdy byli ochotni připustit. Až by nám to skoro mohlo přijít líto při vědomí, co všechno se bez jakýchkoli slyšitelných následků vypije třeba na širé Rusi. Chtěl bych proto jako příkladný vlastenec své těžce zkoušené zemi nějak pomoci, ale nevím jak. Možná by osobní zkušenost...

Což o to, jakás takás zkušenost s démonem by tu byla. Prolil jsem už hrdlem ledacos: na vojně jsem třeba ochutnal jak modrou vodičku na okna, tak východňárskou lavórovicu, kterou z opušťáků dovážel kamarád Laco a která i za studena hořela jasným plamenem. Ale zalíbení jsem v lihu nikdy nenašel, hlavně proto, že jsem se ho nenaučil pít. Odmala jsem totiž žil v bludu, že tekutiny se přijímají proto, aby se zahnala žízeň. Jenže když zaháníte žízeň destilátem, brzy si pletete psy se slečnami, končíte v bezvědomí a žízeň je pak ještě větší. Tím poznáním se mne metanol přestal týkat a s o to větším zaujetím jsem se věnoval tekutinám pitelnějším, hlavně pivu a vínu. A přiznávám, že i tam mě démon málem dostal. Nevěřili byste, jak pěkně se člověk může ztřískat při zahánění žízně správně vychlazenou dvanáctkou nebo vínkem z moravského sklípku. A znemožnit se piják může úplně stejně jako s metanolem.

Netrapte se prohibicí, přátelé, i bez destilátů lze lidský organismus docela slušně zdevastovat. Až to přijde, zjistíte, že ani »hodný« etylalkohol není k životu tak nezbytný, jak jste si dřív mysleli. Já jsem například v prohibičním čase docela pookřál nad jedním novinovým článkem, který se místo nářků, že v barech není co pít, zabýval stoletou historií jedné krkonošské studánky s křišťálovou vodou. Na zdraví!