Ľubka pořád mluvila o tom, že bychom měli začít pořádně cestovat. A tím pořádně myslela, že hodně dlouho. Prostě se sbalit a vyrazit do světa třeba na rok. Třítýdenní dovča, při které jsme projeli jižní Vietnam na skútru, nás utvrdila, že cestování nás opravdu naplňuje a baví nejvíc. Po Vietnamu si to definitivně uvědomil i Vojta, který si do té chvíle nedokázal představit, jak by na tak dlouhou dobu mohl být bez rodiny, zaměstnání a kámošů od pivka… A tak se stalo, že jsme si po naší vydařené svatební veselici řekli, že sekneme s prací a „alespoň“ na sedm měsíců vyrazíme do světa.

Něco našetřeno máme – na barák to není, z hypotéky máme husinu a děti zatím neplánujeme. Hned jsme se taky shodli na cíli naší cesty. A jak zpívá Mňága: „I cesta může být cíl,“ rozhodli jsme se, že v našem 20 let starém golfíku Láďovi, který Vojta kdysi dávno koupil přes inzerát v Annonci, projedeme Jižní Ameriku.

Měla pro nás vždycky takové až nedosažitelné kouzlo… Je strašně daleko. A s dětmi si to nelajsnete... Takže kdy, když ne teď? Jedééém!