Vzpomínky na strýce strávily plameny. Pomohla je rodině vrátit zpět

Mezi mými sousedy jsem známá tím, že umím prodat téměř cokoliv. Když si naříkají na přeplněné byty, chaty či chalupy, zdůrazňuju jim, že to, co je pro ně starostí a zabírá místo, by mohlo někoho jiného velmi potěšit a že kontejner je až tím úplně posledním řešením.

Jednoho dne na mě zazvonil pán odvedle. V ruce držel velikou papírovou krabici plnou knih. „,Rebeko, tak jsem vám zase přinesl nějaké knihy, ale nevím, nevím,“ dokončil větu s rozpačitým výrazem.
„Knihy? Tak ty beru všechny!“ řekla jsem nadšeně.
„Pamatoval jsem na vás, ale měla byste to trochu protřídit a něco dát rovnou do sběru. Kdyby to byl Shakespeare nebo Dickens, budiž, ale tohle? Například tenhle Hořejš! Já fakt nevím,“ povzdychl si soused. „Abyste si pak o mně nemyslela, že vám nosím jenom odpad!“
„To nechte na mně! Já to zainzeruju a uvidíme!“ nedala jsem se.
„Když myslíte…“ řekl soused, pokrčil pochybovačně rameny a rozloučil se se mnou.

Šedesát korun k nezaplacení

Pro mě zcela neznámou knihu od spisovatele, básníka, dramatika a překladatele Jaromíra Hořejše Paní Svíčka jsem začala inzerovat na internetové ANNONCI. Cenu jsem stanovila na zhruba šedesát korun, protože byla přinejmenším více než půl století stará a dle mého se jednalo o neznámého autora.

Inzerát byl publikován na internetu a vyšel i v tištěné ANNONCI, ale nikdo nejevil zájem, takže jsem se začala obávat, zda neměl pan soused nakonec pravdu. Pak mi ale jednoho dne přistál do e-mailové schránky vzkaz od paní Taťány Mandelíčkové z Čerazi u Soběslavi. A při jeho čtení jsem skoro nevěřila vlastním očím! Podle tónu její zprávy pro ni měla Paní Svíčka evidentně velkou hodnotu.

Vyměnily jsme si několik e-mailů, ve kterých se mi paní Mandelíčková svěřila, že spisovatel Jaromír Hořejš byl jejím strýcem. Napsal několik desítek knih a její rodina samozřejmě celou sbírku vlastnila. Jenže knihovna se nacházela na chalupě, kde jednoho dne došlo k zničujícímu požáru. O mnoho děl svého strýce tedy přišli. Vypadalo nejistě, zda celou sbírku vůbec někdy doplní. Po rekonstrukci chalupy ale paní Mandelíčková sebrala síly a začala shánět díla svého strýce po bazarech, antikvariátech a na internetu.

A pak narazila na můj inzerát v ANNONCI!

Slovo dalo slovo a já jsem knihu „Paní Svíčka“ zaslala na adresu v Čerazi u Soběslavi. Na místo, kde paní Mandelíčková bydlí, ale kde se také narodil právě její strýc Jaromír Hořejš a kde tvořil… Mám tomu říkat osud? Nebo náhoda? Co všechno se muselo stát, aby mohla Paní Svíčka nalézt cestu k těm, kteří ji nejlépe ocení? Celá série náhod už snad ani není jen tak. Na duchy sice nevěřím, ale co když na tomto světě existují síly, které nás občas popostrčí a trochu nás navedou? Těžko říct. Hlavní je, že knížka našla cestu do správných rukou. A já jsem ráda, že jsem se mohla stát součástí tohoto příběhu.

Paní Rebeka

 

Máte i vy zajímavý příběh spojený s ANNONCÍ? Neváhejte a podělte se o něj s námi na mujpribeh@annonce.cz!