Tučňák, kam se podíváš. Ale pozor, štípou

Za davy tučňáků nemusíte jet až na jižní cíp Jižní Ameriky do Ohňové země. Vojta s Ľubkou vám poradí, jak na ně narazit už v Patagonii. Přečtěte si i jejich tip, jak si jich můžete užít bez davů turistů.

V Patagonii jsme si nemohli nechat ujít vidět na vlastní oči zvířata, která u nás potkáme jenom v zoologické zahradě. Hodně lidí jezdí v Argentině za tučňáky do Ohňové země. Ale málokoho by napadlo, že tučňáky najde i o stovky kilometrů blíže k rovníku, kde je počasí pořád ještě vhodné pro milovníky slunění. V rezervaci Punta Tombo hnízdí půl roku celý milion tučňáků magellanských. Navíc je to největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu.

Abychom byli v parku hned ráno, jak otevřou, našli jsme si díky aplikaci tiché místečko na spaní vzdálené jen pár kilometrů od vchodu. Zaparkovali jsme s Láďou za valem hlíny a štěrku, co tady zůstal nejspíše po těžbě. Pravda, bylo to skromné místo, ale takhle daleko od měst jsme měli oblohu plnou hvězd jenom sami pro sebe. K nezaplacení!

Pokud nemáte auto, můžete na cestách pohodlně přespat ve stanu. Podívejte se na ty z Annonce.

Ke vstupu do parku jsme dorazili 20 minut před otevřením a už jsme se těšili, jak nás obklopí tučňáci. Byli jsme ale posláni k jinému vchodu, kde se kupují vstupenky. Takže jsme zase sedli do auta, zaparkovali a došli dalších 200 metrů k okénku, za kterým seděla paní a prodala nám lístky. Už hodně nedočkaví jsme pak zase nasedli do Ládíka, dojeli zpátky na parkoviště u vstupní brány a byli konečně vpuštěni do rezervace.

Nechcete se protloukat mezi turisty? Přivstaňte si!

Trochu jsme se báli, že se tu budeme potloukat společně s davem turistů. Brzké vstávání se ale vyplatilo a celý park jsme měli dvě hodiny jenom pro sebe. Byli jsme úplně první lidi, co probouzející se tučňáky v ten den vyrušili. Ti se nám pletli pod nohy, nebo spíše my jim, na cestě k pláži. Někteří za námi otáčeli své zvědavé hlavičky, aby si nás prohlédli, jiní nerušeně a bez zájmu kývajíce se ze strany na stranu pokračovali dál směrem k oceánu.

Další tučňáci jen tak postávali a mrkajíce očičkama se nastavovali rannímu sluníčku. Jiní ještě polehávali. Sami, nebo v páru ve srandovní poloze na břiše s nohou vystrčenou do strany. Mláďata, ještě pokrytá chmýřím, kvůli kterému nemohou do vody, také postávala na sluníčku. Sourozenci se k sobě soudržně tulili, vítr jim čechral chmýříčko. Ale pozor! Kdybyste takového tučňáka chtěli pohladit, štípne vás. Škoda. Davy stojících, chodících i ležících tučňáků se táhly až daleko od nás. Zdálo se, že jejich zástup je nekonečný. A z nízkého křoví v dálce do toho všeho vykukovaly lamy guanako.

Schválně: tipnete si, jaké tučňáky uvidíte v annončních inzerátech? Přesvědčte se sami.

Na souši neobratní a trochu srandovní ptáci pak ale předváděli parádní plavecké výkony ve vodě. Zkušeně vyčkávali na vhodnou vlnu, aby se po hlavě vrhli do oceánu a obratně zmizeli v hloubce. Nebo se jen pro zábavu čvachtali a blbli u břehu či zkoušeli vodu snad poprvé v životě.

Já chci tučňáka jako domácího mazlíčka. Prosííím!

Tyto ptačí pány v oblecích jsme vydrželi sledovat tři hodiny a bylo nám líto, že si alespoň jednoho nemůžeme odvézt jako domácího mazlíčka. Z nadšení nás probudil až rostoucí dav turistů, a tak jsme po malém obědu ve stánku u vchodu nastartovali Ládina a jeli zase dál. Soudě podle množství minibusů, které jsme potkávali, jsme vyrazili právě včas.

Takže jestli se chcete někdy jet taky podívat na tučňáky, přivstaňte si. Stojí to za to.