O nepotřebných věcech a starém novinovém výstřižku

Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice, zpíval Jiří Suchý kdysi na úsvitu dějin v jedné ze svých humorně dojemných písniček, jaké umí jen on. Bylo to před půl stoletím. Já, dnes vetchý stařec, jsem tenkrát chodil teprve do osmé či deváté třídy (je to vůbec pravda?), a přece se mi text toho laškovného popěvku vybavuje dodnes. s naprostou určitostí vím, že pan Suchý měl ve své krabici »roztodivných věcí více«, přinejmenším ještě památeční brok, mince po strýcově mamince a také rukavice z jelenice, které se mezi uloženými poklady ocitly, »neboť byly obě levý«. Zpívající básník si tím žertovným dílkem vydobyl hned několik zásluh: jednak vzdal hold podivínům, kteří schraňují zdánlivě nepotřebné staré krámy, jednak se jim i trošku vysmál a ještě přiměl nás, tehdejší puberťáky, abychom si jeho písničku mutujícími skřehotavými tenorky pobrukovali s ním.

Sběratelé zdánlivých zbytečností jsou stále mezi námi a mnozí ukládají do svých krabic, almar, truhel či dokonce celých vyhrazených místností ještě mnohem bizarnější exponáty, než jsou knoty, použité střelivo nebo stejné rukavice pro levoruké jedince. Jistě i ve vašem okolí se vyskytují slídilové, jimž se hodí kdejaký ohnutý hřebík, děravá nádoba či prázdný obal od čehokoli. Já sám jsem znal dva takové případy. Jeden můj strýc měl doma skříň plnou vypálených žárovek, byť tehdy ještě nemohl tušit, že je EU jednou zakáže, druhý zase neprošel kolem smeťáku, aby odtud nepřitáhl kolečko od trakaře, kliku od flašinetu nebo třeba rezavou podkovu i se zaschlými zbytky koblih, jimiž se prošla koňská noha. Nikdo z tzv. normálních smrtelníků přesně neví, kde se bere vášeň těchto lidí uchovávat staré věci bez zjevného užitku, to vědí jen on i sami. Snad si tím připomínají své mládí, možná v těch odložených »krámech« hledají jejich příběh nebo se zamýšlejí nad osudy jejich původních majitelů. Ale neptejte se jich - neřeknou.

Nedávno nám do redakce přišel pozdrav od jednoho takového »sběratele kuriozit«: starý, zažloutlý již inzertní kupon ANNONCE, takový, jaké jsme v našich novinách tiskli dobře před deseti a možná ještě více lety. Nabízelo se na něm k prodeji několik starých ročníků jednoho motoristického časopisu. Udivilo nás to a potěšilo zároveň: komu mohou stát noviny, nota bene inzertní, za to, aby si je doma schovával, když už klasik, ještě dřív než Jiří Suchý složil svoji písničku o knotu v zaprášené krabici, vytesal do žuly památné moudro, že není nic staršího než včerejší noviny? Staré časopisy, posím. Ale sbírka inzerátů se zpravidla jepičí životností?

Nabízelo se několik vysvětlení. Buď náš inzerent objevil starou ANNONCI pod kobercem, a když zjistil, že je v ní nevyplněný kupon, hned jej použil, potěšen, že ušetří za čerstvý výtisk. Strýček Skrblík. Nebo jsou pro něho staré noviny cosi jako děravá konev pro mého strejdu: vybavuje se mu nad nimi nevratně uplynulý čas s milými i nemilými zážitky... Co kdyby milé vzpomínky ožily, když z ANNONCE teď vystřihne a použije ten starý kupon? Třeba se těch svých motoristických časopisů ani nechtěl zbavit, jen si jejich nabídkou potřeboval ověřit, zda bezplatná inzerce, vynalezená otcem zakladatelem tohoto periodika Josefem Kudláčkem, funguje v původní podobě dnes jako před lety. Tomu by odpovídal fakt, že žlutý výstřižek sice nesl všechny znaky archiválie, ale jinak byl netknutý. Ani stopy po tom, že by snad už posloužil jako obal nebo byl dokonce vytažen z odpadkového koše. Navíc nám byl doručen pečlivě nalepený na pevnější papírové podložce, se všemi náležitostmi, jež má odpovědně odeslaná zásilka správně mít.

Nejblíž pravdě se mi zdá být varianta, že nám stařičký kupon poslal starší člověk, v němž se spojuje víc charakteristik dohromady. Skoro ho vidím před sebou: seriózní pán konzervativního myšlení, ctitel dobrých tradic, muž, který nedůvěřuje novotám a libuje si v prověřené rutině. Nesvěřuje se internetu a i jinak se vyhýbá elektronickým vymoženostem. K Vánocům každoročně rozesílá ofrankované pohlednice, když potřebuje poslat peníze, prostě vyplní složenku a jde na poštu. Chce-li podat inzerát, nepoužije mobil ani počítač, nýbrž úhledně vypíše inzertní kupon, ještě jej podlepí, a rozvážným krokem pak zamíří na místo určení. Možná chce mít jistotu, že se jeho inzerát nikde nezatoulá, možná je to jeho svérázná vzpoura proti módní neuspořádanosti. a třeba mu ten obřad opravdu oživuje vzpomínky na časy, které považuje za lepší.

Vida, co všechno umí starý novinový výstřižek! Provzpomínal jsem se nad ním od puberty až do kybernetické současnosti, kdy se počítačová mládež skoro už ani neumí ručně podepsat. Určitě to nebyl kupon jen tak obyčejný, protože takový by si nikdo neschovával. Neobyčejným se ale pomalu stává i staromilství, jemuž roste chuť se pošklebovat. Je to škoda, stejně jako je škodlivá neúcta ke starobylým věcem. v obojím se totiž (někdy dost dovedně) skrývá trvalá hodnota, Kdo nevěří, ať se pozorněji zaposlouchá do textů pana Suchého.