Lukáš Šaněk: Se šálkem kávy už dostávám i misku s vodou

Jak musí kancelářský člověk změnit svůj život, když se zároveň stará i o aktivního ohaře? Přečtěte si příběh Lukáše Šaňka a jeho zrzavé fenky Sáry.

Sára. Pamatuju si den, kdy jsme se na ni jeli poprvé podívat. Já chtěl psa-bloodhounda jménem Agáta, takže jsem v autě trucoval. Mámě se líbil nějaký ohař, ohaři jsou určitě divní. Navíc vybrali takový praštěný jméno — Sára! Když jsme dorazili na místo, vrhla se na nás smečka pěti štěňat, jen jedno zůstalo ještě ospalé v ohrádce. Mělo čáru na nosu, bílou tečku na tlapce a já věděl, že si budeme rozumět.

Lukáš a Sára – nerozlučná dvojka

O deset let později ležím v posteli a trochu se mačkám. Chrápající zrzavá nestvůra mi totiž zabrala většinu postele. A to jsem právě kvůli ní kupoval větší rám postele! Zpod peřiny čouhá jen tlapka a čumák s čárou. Trochu vyrostla, lehounce zešedivěla, ale jinak má pořád energie na rozdávání. Jedna z nejčastějších otázek, kterou se Sárou dostáváme, zní: „A jak staré to štěně je?“

Náš všední den začíná obvykle hekticky: já nestíhám přijít do práce včas a Sáře se nechce z postele. Občas ji tak musím nutit, aby vůbec vstala a laskavě se vyvenčila. Koulí po mně očima, jako by chtěla říct, že ona jít ven nepotřebuje. Tlačíme se v tramvaji a snažíme se nepřejet zastávku Václavské náměstí.

Mám to štěstí, že naše kancelář psy aktivně vítá a mazlí se s nimi. Nikomu tak nevadí, když chce Sára ochutnat něčí svačinu nebo že občas přivítá klienty na schůzce. Já naopak vítám pravidelné venčení, kdy mě donutí vstát od počítače a vyvětrat si tak hlavu.

O víkendu se Sáře snažím vynahradit línější pracovní dny

A když odpovím i na poslední e-mail, je čas jít domů. Obvykle se od náměstí přesouváme k nádraží, do kavárny, kde je už můj pes štamgastem a já dostávám ke kafi i misku s vodou. Sára často sedí a kontroluje prostor, málokdy někoho vyruší od ťukání do laptopu. A maminky mají radost, že mi nevadí, když jejich děti tahají Sáru za uši nebo jí vytrhávají vzácné zrzavé chlupy.

O víkendech se jí snažím vynahradit línější pracovní dny, a tak chodíme hlavně na dlouhé procházky městem. Začínáme farmářskými trhy na Náplavce, pokračujeme snídaní ve městě a přesouváme se do přírody. Sára má nejradši parky, kde je dost prostoru na běhání a kde se nemusí moc potkávat s ostatními psy. K večeru loudí při vaření večeře nebo nemilosrdně usmrcuje plyšáky. Z pelechu se bez mého postřehnutí přesune do mojí postele, kde mi zahřívá peřinu. Když se blíží noc, vyrážíme na poslední procházku na Vyšehrad.

Sára je velmi klidný, společenský pes, skoro bych řekl, že dává přednost společnosti lidí než psů. Díky její pohodové povaze ji můžu brát kamkoliv, kde je psům vstup povolen. Byli jsme tak spolu na letním promítání Terminátora, v crossfit tělocvičně nebo třeba vystoupali na Sněžku. Nedělá jí problém přesun v hromadné dopravě nebo v autě. Samozřejmě, že to ale není vždy tak jednoduché…

Sára je pro mě jako vlastní dítě

Lidé se často jen ušklíbnou, když jim řeknu, že je pro mě Sára jako vlastní dítě. Jasně, psi jsou mnohem poslušnější, ale péčí jsou na tom dost podobně. Začal jsem to vnímat až v moment, kdy jsem se přestěhoval do centra Prahy. Sára do té doby trávila svůj čas v lesích a na polích a o některých věcech neměla ani ponětí. Třeba o poklopech či skleněných deskách a výdeších ventilací.

To všechno jsou totiž věci, kterých se bojí, včetně rukavic a ždímající pračky. Jednou mě její strach stál dost peněz — lekla se sanitky, vyběhla ven a já si zabouchl klíče uvnitř bytu. Ale zase se dokáže uvelebit u vysokého srázu nebo usnout v lanovce. Když je se mnou ve městě, točí se celý můj svět kolem ní: Už dnes jedla? Nechce se jí čůrat? Mám dost pytlíků na exkrementy? Nezapomněl jsem doma žrádlo? Vypadá ten pes dostatečně přátelsky? Když jí ukousne ucho, kde je nejbližší veterinář? Dobrý den, můžu se psem? Líbí se mi, že na ní někdo furt sahá? Neměl bych ji vzbudit, když chrápe tak hlasitě?

Ale to všechno jsou maličkosti, které házím za hlavu, když mě ráno probudí a přitulí se. Nebo když za ní přijdu se smutnou náladou a ona mi přinese svoji hračku, aby mi udělala radost. Nebo když vím, že je tu se mnou tvor, pro kterého znamenám všechno na světě. Jako ona pro mě.

Mít psa je velký a dlouhodobý závazek

Nerad totiž říkám, že „mám psa“. Nad naším vztahem přemýšlím recipročně – ona si taky určitě nemyslí, že „má člověka“. Jsme kámoši, parťáci. Mám v ní důvěru, že nebude dělat kraviny a ona mi věří, že jí nedovolím skočit pod auto. A myslím si, že to je podstatné pro kohokoliv, kdo přemýšlí nad pořízením si vlastního psa. Měl by si totiž uvědomit, že „mít psa“ není jen o venčení a náhodném pomazlení. Je to velký závazek, vztah na dlouhou dobu, který vám změní každých 24 hodin. Váš pracovní den. Váš volný den. Vaše cestování. Váš odpočinek. Vaše jídlo. To všechno bude muset být v souladu se psem, pro kterého znamenáte celý jeho svět.

Takže pokud někdo jako já – člověk kancelářský – přemýšlí nad pořízením si chlupáče, měl by si nejdřív zjistit, jestli to nebude vadit jeho okolí: Můžete si ho přivézt do práce? Nemá vaše rodina nebo partner alergii? Máte dostatečně velkou postel? A hlavně: Je váš vysněný pes slučitelný s vaším životním stylem?

Sára je zástupce maďarského ohaře krátkosrstého, loveckého plemena vyšlechtěného, jak přezdívka naznačuje, v Maďarsku především pro honitbu drobné zvěře a ptactva. Obecně se dá říct, že lovečtí psi potřebují velké množství pohybu a Sára není výjimkou. Jedna krátká procházka jí rozhodně nestačí, dokázala by celý den pročesávat les a po pár hodinách odpočinku pokračovat.

Musel jsem jejím nárokům přizpůsobit volný čas a zjistil jsem, že je to spíš k mému prospěchu. V létě brázdíme českou krajinu, hledáme zavodněné lomy a vyhlídky, kam bychom spolu mohli jet. Když zůstaneme ve městě, vyrazíme do parků, kde strávíme celé odpoledne. Jsem s ní tak mnohem víc na slunci a čerstvém vzduchu, než by mi moje líná povaha dovolovala.

Je už dávno po půlnoci a já na Sáru koukám, jak v klidu spí. Nemá nejmenší strach z toho, co zítřek přinese, protože tu pro ní budu já a dám jí její granule a mrkev. A já se sice probudím zmrzlý a bez peřiny, ale vím, že mi Sára prosvětlí celý den. Zavírám macbook, beru vodítko do ruky a jdeme koukat na noční Prahu.

Chtěli byste sledovat další příběhy Lukáše a Sáry? Sledujte na Instagramu hashtag #mylifewithSarah!

Veterinářka radí, jak vybrat psa do města

Upřímně, máte-li dostatek času, prostoru, financí, zkušenosti s výchovou a výcvikem, můžete i v bytě ve městě chovat jakékoliv plemeno psa.

Je ale dobré si uvědomit, že město není žádný psí ráj. Je plné hluku (psi slyší mnohem lépe než my), prachu, pachů i zápachů (i psí nos je výkonnější než ten náš), v přetopených bytech je některým plemenům moc horko, ve městě je tvrdý povrch cest – dlažba, asfalt, beton, občas se připletou do cesty i schody. Takže je samo o sobě spíš životem pod psa než pro psa.

Tvrdším oříškem bude město zejména pro obří plemena psů (bernardýn, anatolský nebo středoasijský pastevecký pes) – ve stísněných prostorech prostě budete bojovat s místem, například při cestě v MHD. Většina obřích plemen navíc vyžaduje velice dobrou socializaci, důslednou výchovu a zkušeného chovatele s přirozenou autoritou.

Jaké jsou tedy nejčastější problémy a nástrahy, které číhají na psy ve městě?

a) Pes nezvládá domácí samotu – takoví mazlíčci doma dělají hluk, ničí vybavení a konají potřebu. Nechat psa doma o samotě není jen tak, klíčové jsou výchova a výcvik. Na několikaminutovou samotu byste měli začít učit už štěňata a intervaly postupně zvyšovat. Přičemž platí pravidlo, že dospělý pes by doma neměl zůstávat o samotě déle než osm hodin. Nežádoucím situacím můžete předejít už při samotném výběru psa – fenky snášejí samotu lépe, rasy jako trpasličí pudl, kokršpaněl a jezevčíci či různí kříženci zase hůře. Více informací na toto téma si můžete přečíst zde.

b) Nedostatek pohybu – město nabízí řadu možností, jak trávit volný čas. Vy ho ale budete muset přizpůsobit svému psovi. Buďte připraveni minimálně na tři procházky denně a jeden delší špacír spojený s nějakou oblíbenou psí aktivitou. Tato čísla jsou pouze základní, existují totiž plemena, která musíte venčit alespoň šestkrát denně.

c) Špatné vztahy se sousedy – úzce souvisí s předchozím bodem. Pes, který dělá rámus, nebude nikdy oblíbený. Nezapomeňte také uklízet nepořádek, který váš pes udělal v domě (když se třeba hrdě projde po celé chodbě se zablácenými tlapkami) i mimo něj (pytlík na psí exkrementy by měl být povinnou výbavou každého pejskaře).

d) Schody a nevhodný pohyb – existují takzvaná chondrodystrofická plemena psů (například jezevčík nebo baset), která mají předpoklad k problémům s meziobratlovými ploténkami, a časté chození do schodů jim jen přitíží. Hitovka Richarda Müllera není oblíbená ani u plemen s častějším výskytem dysplazie kyčelních kloubů (labradorský a zlatý retrívr, aljašský malamut, rotvajler). Pokud tedy bydlíte ve vyšším patře bez výtahu, vyberte si raději jiná plemena psů.
Své psy byste však neměli přetěžovat ani při hře. Kvůli nedostatku pohybu se zdá házení míčku či frisbee ideální kompenzací, jenže prudké zabrzdění celého těla a výskoky pro balón či létající talíř jsou velkou zátěží pro psí páteř nebo kyčelní klouby.

e) Dopravní prostředky – vašeho miláčka mohou srazit nejen motorová vozidla, ale i cyklisti. Myslete na to a mějte proto svého psa raději vždy na vodítku a pod dohledem.

f) Jedy a nemrznoucí směsi – v řadě městských sklepů dodnes narazíte na různé krabičky s jedy na potkany ve formě granulí. Pes je vycítí a zbaští raz dva, nenechávejte ho proto ve sklepě bez dozoru. Pokud si myslíte, že váš miláček něco takového pozřel, ihned se raději spojte se zvěrolékařem.
Psy lákají i pohozené plastové obaly od nemrznoucích směsí s etylenglykolem (FRIDEX). Tato kapalina je sladká, psům chutná, ale dokáže vážně poškodit ledviny a může být příčinou jejich selhání. Dejte si na ni raději pozor.

Jaké psí plemeno by tedy bylo do města vhodnější? Určitě to společenské a spíše malé a střední, pokud budete mít psa přímo v bytě. Rozhodující je ale vždy váš čas a ochota se psovi věnovat a zajistit mu v bytě odpovídající podmínky pro pohodlné soužití a vytvoření společné „smečky“.

Za tento článek děkujeme Lukášovi Šaňkovi a za fotografie Pavlovi Šinaglovi. Odborné rady poskytla Petra Malátková